Bydlení pro lidi s MP


Jak se měnili možnosti bydlení pro lidi s postižením v posledních stoletích?

Lidé s mentálním postižením zůstávali po staletí ve svých rodinách, povětšinou skryti před veřejností. Počátkem 19. století se začali stavět velké instituce – ústavy, které měly lidem s mentálním postižením zaručit poklidný život stranou společnosti.

Nakonec si však společnost začala uvědomovat, že si tito lidé nemohou v izolaci ústavů užívat pestrosti běžného života, a na přelomu 60. a 70. let 20. století vzniklo v Západní Evropě a Severní Americe hnutí, které chtělo umožnit všem lidem život v běžné společnosti. Začaly vznikat společné domovy a další komunitní formy bydlení pro lidi s postižením, a to i s nejtěžšími formami mentální retardace, fyzického postižení či poruch chování.

V 80. letech pak nastal další obrat, když si na Západě uvědomili, že velká část těchto programů komunitního bydlení stála používala tradiční praktiky známé z velkých institucí. Mnoho uživatelů těchto programů zůstalo v izolaci a závislosti na placeném personálu, místo aby se z nich stali aktivní občané. Současný trend je tedy o objevování nových cest jak umožnit lidem s mentálním postižením zvolit si domov podle svých představ a žít v něm tak samostatně, jak chtějí.

V České republice a ostatních státech východního bloku k žádným z těchto novodobých změn nedošlo a na konci 80. let 20. století byla drtivá většina občanů s postižením v izolaci ústavů. 90. léta pak představovala příchod nových forem sociálních služeb, včetně těch orientovaných na komunitní formy bydlení (viz dále). I přes značné pokroky však zůstává i nadále v České republice většina lidí s postižením bez možnosti zvolit si svůj domov, mnoho lidí je stále v ústavech.

Jaké možnosti bydlení existují dnes?

Dnes je několik forem bydlení, které umožňují lidem s MP žít v komunitě.

Společná domácnost/chráněné bydlení – pro 1 – 8 lidí s mentálním postižením bez příbuzenského vztahu, personál zajišťuje podpůrnou péči, supervizi a trénink v samostatnosti apod.

Podporované bydlení – lidé žijí sami či s dalšími spolubydlícími ve částečně oddělených bytových jednotkách, personál obývá byt. jednotku ve stejném domě či blízkém okolí.

Bydlení s pěstouny – jeden či více lidí s mentálním postižením žijí s rodinou, která jim dává podpůrné služby dle potřeby

Bydlení s asistenční službou – personál zajišťuje podporu s oblékáním, hygienou a dalším osobní péčí, nezajišťuje však žádný trénink

Domov s ošetřovateskou službou – zařízení pro lidi, kteří potřebují rozsáhlejší zdravotní péči, dostávají přitom jen minimum či žádný trénink

Vlastní domov – lidé s mentálním postižením žijí stejně jako ostatní lidí v běžných bytech či domech, vlastních či pronajatých. Mají zajištěny služby podle svých individuálních potřeb a přání.

Kolik lidí žije ústavech a kolik v komunitě?

V České republice bylo ještě v roce 2000 přes 15.000 občanů umístěno v ústavech. Část dospělých lidí s mentálním postižením žije stále se svými rodinami, lidí s možností žít v chráněných domácnostech či jiných komunitních formách bydlení jsou spíše stovky než tisíce.

Pro srovnání, podle průzkumu z roku 1992 žilo v USA 59 % lidí s postižením v domovech s maximálně 15 obyvateli (Mangan a kol., 1994), 41 % pak v domácnostech o 6 lidech a méně.

V letech 1960 – 1992 zde bylo zrušeno 84 velkých státních ústavů (v roce 1993 žilo v celých Spojených státech v ústavech 71.000 lidí) , v dalších letech se tempo ještě zvýšilo (Carson, 1993).

Jak se podařilo lidem, kteří opustili instituce, zadaptovat na běžný život v komunitě?

Z analýzy 18 studií zabývajících se schopností adaptace na život v běžné společnosti vyplynulo, že lidé s mentálním postižením dělali významné pokroky v celkových adaptačních schopnostech i základních soběstačných dovednostech spojených s přemístěním do běžné komunity (Larson & Lakin, 1989). Positivní dopad zaznamenávali také rodiče těchto lidí. Ti se také domnívali, že stoupla kvalita služeb (Larson & Lakin, 1991).

A finance?

Ve Spojených státech bylo v roce 1992 vynaloženo na ústavní péči (všechny formy bydlení pro 16 lidí a víc) přes 7,5 miliardy dolarů. Náklady na komunitní služby pro lidi s postižením (15 lidí a méně) dosáhly 9,7 miliardy dolarů.

Co se týče průměrných nákladů na člověka a den, ty dosahovaly v USA v případě velkých institucí cca 210 USD a v případě programů pro menší počet lidí cca 250 USD.


Zdroj:

S využitím článku The residential options for people with MR – questions and answers (s laskavým svolením The Arc of the United States) zpracoval V. Lechnýř

Copyright: Dobromysl.cz – Máme otevřeno? o.s., 2002

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz