Naše Sluníčko


 

 

Jmenuji se B. Zvonečková. Ve 25 letech jsem otěhotněla, byli jsme s manželem

ti nejšťastnější na celyčkým světě. Když jsem šla ke svýmu gynekologovi

tak jsem ho upozornila na to, že máme v rodině mentální onemocnění. Myslela

jsem že mne pošle na plodovou vodu, ale řekl mi že jsem mladá a na plodovou

vodu posílá když je ženě 35 let. Tak jsem si myslela že ví asi víc než já.

Ve třetím měsíci jsem začala krvácet a manžel jel s se mnou a s maminkou

do nemocnice a tam mi řekli ze to je tim že mam placentu moc dole. Tak jsem

si poležela v nemocnici týden.

Všechno bylo fajn, těšili jsme se na to až půjdu v 8 měsíci na ultrazvuk a nechám

si to nahrát na kazetu. Šla se mnou moje tchyně, byla moc zvědavá. Když jsem se

zeptala jestli je vše  v pořádku tak mi řekla ano nemáte se čeho obávat,

ale zdá se mi že budete mít malého tlouštíka. Tak jsem se jen na ni usmála

a šla jsem se obléknout, při té příležitosti se moje tchyně otočila k pani

doktorce a zeptala co budeme mít, tak ji řekla, že chlapečka. Já jsem samozřejmě

nic netušila, ale doufali jsme s manželem že to bude kluk. Když jsme přijeli

domu tak jsme se hned podívali s manželem na kazetu. Opravdu jsem nevěděla

ani jsem se nepídila co to bude, ale viděla jsem tam pinďourka.

Když nastal den D tak jsem zavolala kamarádce ta mne odvezla do porodnice.

Volala jsem manželovi do práce, že jsem v porodnici a měl obavy z toho, ze jsem měla 14 dni před

prvním termínem. Pan doktor řekl, že bude vše v nejlepšim pořádku.

Odvezli mne na sál, měla jsem kontrakce po 5 minutách. Neslyšeli srdíčko

tak pan doktor volal anesteziologa, že bude muset provést císařský řez.

Do toho se otevřeli dveře a moje tchyně jen spustila ty si tady rodíš a já nic nevim!

Tak si ke mne stoupla a držela mne za ruku. Honzíček přišel na svět v 11:05.

Moje tchyně si ho vzala do ruky a říká to je celej Jára. Tak jsem ležela a držela

to malý naše sluníčko a říkala jsem si, že druhý už teda nikdy.

Tim skončila kapitola štěstí a druhý den za mnou přišla doktorka a řekla mi akorát, že potřebuje

mluvit s manželem. Tak jsem ji řekla co se děje ať mi to hned řekne. Doktorka

mi řekla že si nejsou jisti, ale maj podezřeni na Downův syndrom. Začala jsem

brečet protože jsem jen letmo věděla o tyhle nemoci a volala jsem manželovi

ať hned přijede. Když přijel tak jsme se ptali co teď. Tak jsme jeli do Ústí na

genetiku. Přišla nám zprava, že Honzík má DS na 98% a další vyšetřeni není

třeba. Ptali se nás jestli nechceme Honzíka dát do ústavu tak jsem rázně

zařvala, že nepřichází v úvahu. Podala jsem stížnost na mého gynekologa, že

mne neposlal na genetiku a co se vlastně stalo. Nebyl schopen mi

odpovědět.

Takže Honzíka máme doma, pryč bych ho nikdy nedala, je to naše

sluníčko. Vadu srdíčka nemá, je úplně zdravoučkej jako řípa, ani to nemá moc

znát v obličeji, je trošku baculatější a nechce se mu chodit, v červnu mu

budou 2 roky. Chtěla bych ještě jedno dítko kvůli Honzíčkovi, je fakt, že

tyhle děti potřebujou mít sourozence, ale háček je v tom že manžel se

bojí. Co kdyby náhodou to nebylo zdravý,ale teď už vim že by mne můj nový

gynekolog poslal na plodovou vodu.

Ale i přes to všechno že se nám

narodilo naše první a nemocný dítko jsme moc šťastný vždyť je to Naše

sluníčko. Každému z Vás koho něco podobného potkalo držíme pěstičky a

hodně hodně trpělivosti Vám přeje rodina Zvonečkova z Klášterce nad Ohří.

 

 

Autor: B. Zvonečková, Scorpion.1@seznam.cz

 

 
 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz