Strach z lékaře

Terapie

Strach z lékaře a bolesti – kdo by jej neznal! Lékař je někým, koho se lidé tak trochu (a někdy značně a právem) obávají, současně jej považují za autoritu, do které vkládají naději v rychlou úlevu a pomoc. V očích pacientů bývá nadán zvláštními schopnostmi – děti vědí, že před ním není úniku, může působit bolest a nakonec ani matka je před ním neochrání.

Strach z lékaře se vytváří v dětství a hlavní roli zde hraje vlastní zkušenost s „bílým stavem.“ Je to na prvním místě strach z bolesti, separace od matky, bezmocnost – a nemožnost úniku. Na druhé straně je lékař v očích staršího dítěte tím, kdo pomůže, uleví, píše omluvenky a může být vybaven až „zázračnou mocí“.       

Obava z lékaře a zvláště stomatologa (a zubní vrtačky) patří mezi nejzřetelnější strachy dětského věku. Děti se bojí nejen bílého pláště, ale i injekce, „že to bude bolet“ čili procesuální bolesti, „že maminka odejde“ atd. Budiž řečeno, že obavy z lékaře a ošetření jsou svým způsobem něčím přirozeným, pokud se samozřejmě nejedná o extrém, kdy je pro dítě návštěva u lékaře silným stresem a malý pacient se zařadí mezi „obtížně ošetřitelné pacienty“.

Jak lze nadměrnému strachu z lékaře čelit a jak jej lze mírnit? Jak již víme, jsou prožitky úzkosti a strachu reakcí na vnímané (ať již reálné či nereálné) nebezpečí a ohrožení. Proto je tak důležitá prevence čili příprava dítěte na situaci „u lékaře“ ve směru vytvoření jeho reálného očekávání a příznivého postoje, které spoluurčují vnímání a hodnocení této situace. Preventivní příprava je povinností rodičů i zdravotníků a tuto problematiku si přiblížíme na příkladu zubního ošetření, tedy návštěvy stomatologa.

Mezi dětmi, dospívajícími i dospělými je rozšířený nepřiměřený strach ze zubního ošetření. Je-li obava z ošetření natolik silná, že pacient navštíví lékaře až v případě nesnesitelných bolestí, hovoříme o dentofobii. Zmíněných osob je v dospělé populaci odhadem 5–10 % , chrup mají v „hrozném stavu“ a plní čekárny zubních pohotovostí po předchozí autoléčbě analgetiky a tvrdým alkoholem. Dentofobie vzniká zpravidla v dětství na základě silně nepříznivé zkušenosti dítěte s dentálním ošetřením a co je typické, obvykle i někdo z rodičů má nepřiměřený strach ze zubního ošetření, přičemž návštěva u lékaře jiného oboru nemusí být vůbec problémem. Fobie se tak „přenese“ z rodiče na dítě a udržuje tím, že se dítě za tichého souhlasu, „pochopení“ a někdy i podpory ze strany rodičů zubnímu ošetření vyhýbá.

Prevence vzniku a rozvoje nepřiměřeného strachu z ošetření spočívá v tom, že dítě již v předškolním věku doprovází svého rodiče k zubaři a je přítomno ošetření, ovšem pokud se nic „dramatického“ neděje. Seznámí se tak s prostředím, návštěvu v ordinaci stomatologa považuje za něco normálního a i příjemného, neboť si jistě odnese nějaký malý dárek. Později před vlastní preventivní prohlídkou se formou hry seznámí s nástroji, spustí zubní frézku, samo naplní kalíšek s vodou atd. Je samozřejmé, že u dětí zhruba do druhé třídy a i starších úzkostnějších dětských pacientů je vyšetření přítomna osoba dítěti blízká, nejčastěji matka.

 

Prevenci a mírnění nepřiměřeného strachu z návštěvy ordinace lékaře uskutečňují rodiče ve spolupráci s lékařem. Dítě je zapotřebí i v případě akutního stavu na návštěvu připravit čili je o této skutečnosti informovat věku a zdravotnímu stavu adekvátním a zároveň uklidňujícím způsobem. Zde je třeba upozornit, že ve vypjaté situaci se obavy a nejistota dospělého snadno přenesou na dítě, proto je na místě sebevláda rodiče.

Je-li zle, je rychlé přivolání či vyhledání lékaře tou jedinou možností, proto telefonické spojení, adresy a ordinační hodiny příslušných zdravotnických zařízení musí být vždy dostupné a umístěné na známém místě – a kdykoliv okamžitě k dispozici. Praxe ukazuje, že tato zdánlivá samozřejmost není vůbec samozřejmostí a přispívá k nervozitě rodičů a úzkostné atmosféře.

Kroky při mírnění a odstraňování strachu z lékaře a ošetření jsou následující:

1. Dítěti uklidňujícím a zásadně pravdivým způsobem vysvětlíme důvod návštěvy lékaře a předpokládaný způsob průběhu kontaktu s lékařem. Dítě zná zpravidla „svou paní doktorku“ a můžeme se tak opřít o jeho předchozí zkušenost. Vysvětlení podáme s přihlédnutím k jeho věku – u předškoláků lze sdělovat formou pohádkového příběhu a pozitivního působení na jejich obrazotvornost a jáské pocity – „paní doktorka je hodná“, dítě je „už velké,“ ke slovu může přijít i „doktor zvířátek“, přislíbíme drobný dárek, protože vidina odměny dítě obvykle příznivě nalaďuje. U školáků počítáme s jejich rozumovou stránkou a vývojovou úrovní, zajímáme se o jejich obavy, případnou předchozí negativní zkušenost s nimi probereme a přineseme jim reálné uklidnění, obavy rozptylujeme „po pravdě“, lze mírně apelovat na jejich odvahu a pochopitelně i zde působí příznivě příslib drobného dárku. V přípravě dítěte nesmíme jejich eventuální obavy zlehčovat, zesměšňovat a celou situaci výrazněji bagatelizovat, stejně tak si musíme dát pozor, abychom vlastní obavy a úzkosti na dítě nepřenášeli, jak tomu bývá u úzkostnějších rodičů, kteří by za své děti i „dýchali.“

Největším „antifobikem“ je pro dítě přítomnost rodiče v ordinaci, což by u dětí do sedmi až osmi let mělo být naprostou samozřejmostí. U starších dětí doporučujeme přítomnost rodiče (či osoby velmi blízké) v ordinaci tehdy, je-li dětský pacient úzkostnější, či pokud si to přeje. To samé platí i při hospitalizaci s tím, že považujeme společnou hospitalizaci rodiče i se starším dítětem za nutnou ve všech případech, kdy je opravdu vážně nemocné. Také při celkové anestezii by při jeho „usínání“ a „probouzení“ měl být přítomen rodič či osoba velmi blízká.

2. Po návštěvě u lékaře dítě v každém případě pochválíme (třeba i za snahu „statečně“ se chovat), odměníme je a celý průběh návštěvy s ním probereme a případné kritické momenty vysvětlíme.

 

V současné době lze počítat s tím, že dětské lékařky a lékaři všech specializací zaujímají k dětem vhodný psychologický postoj. To samé platí i v případě pediatrických sester. Prostě to s nimi umí a pracují s časovou rezervou. Vědí, že musí být v jednání s malými pacienty (i rodiči) šetrní a trpěliví, kdy „přidat minuty“ znamená „ušetřit hodiny“, nehledě k tomu, že sama úzkost a strach znesnadňují vyšetření a léčebnou péči a mohou působit patogenně. Mimořádně šetrné zacházení si zaslouží děti, jejichž potíže jsou doprovázené bolestí (např. středoušní záněty) nebo jsou prováděné úkony dosti nepříjemné (např. odstraňování fimózy u chlapců).

Pediatři a pediatrické sestry se řídí při jednání s dětskými pacienty v zásadě stejnými pravidly, které platí při péči o dospívající a dospělé nemocné, ovšem jsou modifikovány věkem dětí, kdy kupříkladu vyšetření předškoláků může probíhat formou hry, při které dítě náznakem vyšetřuje lékařku apod. Dítě o úkonech informujeme zcela srozumitelně a stručně předem, během provádění úkonů jsme s ním ve stálém verbálním kontaktu, časově je orientujeme („už to bude“), průběžně je povzbuzujeme a chválíme. Využíváme i vyšší sugestibility dětí („nemusíš se bát“). S většími dětmi si lze eventuálně domluvit signál, na který lékař s úkonem přestane. Obavy se totiž zmenší, pokud i dětský pacient situaci aspoň částečně dostane pod kontrolu a nemusí se bát, že případnou procedurální bolest „nevydrží“. Pediatři se již neztotožňují s větou, že „malé dítě bolest zapomene a větší ji vydrží.“ Nepůsobení bolesti, mírnění a odstraňování již vzniklé bolesti jsou prvními zásadami při péči o dětské (ale i dospělé) pacienty a v možnostech dnešní medicíny je těmto požadavkům dostát v širokém rozsahu. Závěrem pak přichází pochvala, symbolický dárek a krátký rozhovor s doprovázejícím rodičem. Je důležité, aby setkání s lékařem vždy vyznělo příznivě.

Pokud je dítě pacientem velmi obtížně ošetřitelným, využívá lékař pomoci psychologů. Často se ukáže, že dítě reaguje zoufalstvím, děsem a hrůzou na situaci u lékaře v rámci vzájemně nepřiměřeně silné vazby mezi ním a rodičem, vlastně jde o separační reakci. Vzácné nejsou ani fobie z injekce, které psycholog zmenší již během několika sezení a usnadní tak lékařskou péči o dítě. Podmínkou změny je však zvládnout úzkostný postoj a projevy rodiče (rodičů či jiných blízkých osob) vůči dítěti, což nebývá snadné. Pokud fobie z injekce přetrvá do dospělosti, může být až život ohrožující komplikací kupříkladu u pacientů-diabetiků, kteří si musí aplikovat inzulin v injekční podobě.

Nejen mnozí dospělí, ale i děti mívají velké obavy z pobytu v nemocnici, proto stručně zmíníme i tuto situaci čili strach z pobytu v nemocnici.

Pobyt v nemocnici, pokud není dítě vážně a chronicky nemocné, kdy si na opakovaný pobyt v nemocnici zvykne, je situací mimořádnou a zatěžující už proto, že dítě přichází do neznámého prostředí, byť v doprovodu rodiče, jenž bývá v případě menšího dítěte či dítěte úzkostného hospitalizován společně s ním. Strach z lékaře, diagnostických a léčebných úkonů bývá v nemocnicích snižován a odstraňován pomocí herních terapeutů, kteří dítě na úkony připravují formou hry a případně malé pacienty i doprovázejí k lékařským úkonům. Rodičům jsou zároveň modelem vhodného jednání s dítětem. Můžeme doufat, že místa a funkce herních terapeutů (nejenom dětských psychologů) budou postupně zřízena a obsazena ve všech dětských lůžkových zařízeních, protože mají mimořádný význam pro zkvalitnění a humanizaci zdravotnické péče včetně zvýšení kvality života dětských pacientů.

Závěrem lze stručně shrnout: strach z lékaře lze mírnit a odstraňovat tím, že kontakt s lékařem (a pediatrickou sestrou) proběhne v příznivé atmosféře vlídného jednání s přihlédnutím k psychické úrovni dítěte a samozřejmě i k jeho zdravotnímu stavu. Rodič, jehož přítomnost je u malých nebo i starších úzkostnějších dětí v ordinaci či během pobytu v nemocnici vysoce žádoucí, připraví dítě na situaci bez strašení nebo naopak vytváření iluzí. Pochvala a odměna „za statečnost“ nesmí chybět, protože jsou důležitým „antifobikem.“ 

 

 

Zdroj: Ukázka z knihy J. Vymětal -  Úzkost a strach u dětí, vydalo nakladatelství Portál2004




Související články

Předcházíme nadměrné úzkosti
Mějme na paměti, že čím častěji a čím větší úzkost a strach dítě prožívá, tím pravděpodobněji se tyto prožitky stanou pro jeho osobnost typické a bude k nim náchylnější. celý článek

Práva hospitalizovaných dětí
tento kodex byl schválen již v r. 1993... celý článek

Alternativní medicína u dětí se specifickými potřebami
Alternativní medicína zahrnuje akupunkturu, chiropraxi, bylinnou léčbu, homeopatii, naturopatii, osteopatii a tradiční čínské lékařství. Všechny metody jsou založeny na důvěře v léčivou sílu přírody... celý článek