Archa - život v komunitě

Bydlení

L´Arche Lambeth Community, aneb jak to chodí v Arše…

Chtěla bych se s vámi touto cestou podělit o své zážitky a zkušenosti s L´Arche Community Lambeth v Londýně.

Samostatnost, rovnoprávnost, přátelství, rodina, komunita, místo kam patříte. Každý bude jistě souhlasit, že naplnění těchto slov je důležité pro každého člověka, s postižením i bez. A tedy nejen pro lidi s mentálním postižením.

Je srpen roku 1996 a právě jsem po několikahodinové cestě vystoupila na autobusovém nádraží Victoria v Londýně. Vyhlížím člověka, který mě má vyzvednout a doprovodit do mého nového ,,domova“, ve kterém mám strávit následujících 12 měsíců. Přichází sympatický mladík. Obavy kvůli mé angličtině jsou rázem pryč. Rozumím perfektně, jen mi je podezřelé, že se jmenuje Zbygniew…

To bylo moje první setkání s L´Arche. Měla jsem za sebou vyřizování přihlášky, cestovních formalit, cestu a před sebou pobyt v neznámé organizaci a v naprosto neznámém prostředí. Přiznám se, že jsem měla obavy, protože v Čechách tuto komunitu nikdo z mých známých neznal a internet ještě nebyl běžnou záležitostí. I přesto jsem si řekla, že to zkusím, utéct můžu vždycky. Také jsem nevěděla, co si představit pod pojmem ,,křesťanská organizace“. Nejsem nevěřící, ale nemám v tomto směru ráda organizovanost nebo dokonce fanatismus. Nezbylo než to vyzkoušet.

 

Něco z historie

Organizace s francouzským názvem L´Arche (v angličtině The Arc, česky Archa) byla založena v roce 1964. Zakladatelem této, dnes již mezinárodní organizace, je Jean Vanier. Do vůbec první L´Arche domácnosti, která vznikla ve Francii v malé vesnici, asi 70 km jižně od Paříže, pozval Jean Vanier dva lidi s mentálním postižením, aby se stali společně s ním prvními obyvateli. Tak položil základy organizace, kterou dnes najdete ve více než pětadvaceti zemích světa na všech kontinentech.

Společným a základním principem Archy je rovnocenné soužití lidí s postižením a bez. Mít stejné možnosti jak v práci, tak v bydlení.

J. Vanier je hluboce věřící člověk a tak i tato organizace vychází z křesťanství, jehož principy jsou součástí každodenního života. Do jaké míry, to už záleží na jednotlivých komunitách. Na začátku jsem se zmiňovala o svých obavách, zda nebude víra na prvním místě. Brzy jsem zjistila, že v L´Arche Lambeth to je věcí vaší volby. V naší komunitě žili lidé různého vyznání (i ateisté), důležitý byl vzájemný respekt k ostatním a také tolerance k určitým zvykům, které byly součástí života našich spoluobyvatel s postižením. Já sama jsem různé náboženské zvyky a záležitosti brala jako prostor pro relaxaci, odpočinek. Tedy pokud to bylo možné, protože úkolem asistenta byla vždy podpora a pomoc klientovi (například doprovod do kostela, večerní modlitba).

 

Život v L´Arche

L´Arche Lambeth Community byla založena v roce 1977. U jejího zrodu stála spolu s dalšími nadšenci sestra J. Vaniera, Therese Vanier, která byla kromě jiného i spoluzakladatelkou komunity v Kentu. Pro první dům L´Arche Lambeth našli zakladatelé místo v klidné a příjemné čtvrti West Norwood na jihozápadě Londýna. Tato komunita se stala čtvrtou ve Velké Británii. Podobně jako v jiných zemích začali lidé z Archy pomáhat a podporovat lidi s mentálním postižením. (Poznámka: v Arše se používají pojmy people with learning disabilities, nebo difficulties).

Jedním z cílů bylo a stále je, zapojit se do místní komunity (obce), jednoduše řečeno, ,,zapadnout“. Na začátku mého pobytu jsem měla pocit, že sousedé a místní lidé jsou na obyvatele s postižením vlídnější, ale po nějaké době jsem zjistila, že lidé jsou všude stejní.

Archa má sama o sobě dost bohatý kulturní a společenský život. Všichni mají mnoho povinností, práce, ale také se zde hodně slaví, povídá, jí, navštěvuje, cestuje apod. Pro stálé obyvatele je to, alespoň podle mé zkušenosti, skvělé místo pro život. Jsou na prvním místě, zaslouží si to, protože většina z nich si v minulosti prožila těžká období (ústavní péče, život na okraji společnosti, velmi špatná ekonomická situace rodiny apod.). Pro asistenty je to ale práce velmi náročná. Říkám práce, i když někteří členové této organizace mluví spíše o způsobu života, o poslání. Tady se dostávám k otázce, kdo jsou vlastně lidé bez postižení pracující v Arše? Setkala jsem se asi se dvěma druhy lidí, kteří se rozhodli žít a pracovat v Arše. Někteří přicházejí do této organizace poznat něco nového, nové lidi, dozvědět se něco o lidech s postižením i sami o sobě (to si uvědomíte, až když z Archy odejdete). To byl můj případ. Někteří lidé přichází v souladu se svou vírou, chtějí žít v komunitě a práci s postiženými berou jako úkol, který mají splnit apod. Toto rozlišení je samozřejmě jen přibližné, netvrdím, že je to takto vždy, ani nechci zevšeobecňovat. Píši jen o tom, s čím jsem se setkala já.

Za velký přínos, nejen pro mě, považuji právě učení se toleranci. A věřte, že někdy to bylo opravdu těžké. Nejde o to, jestli vám je někdo hodně nebo málo sympatický. Jde o to, že život v Arše je velmi hektický, naplánovaný, fyzicky i psychicky náročný. Čas plyne velmi rychle a na osobní život nezbývá mnoho času ani sil. To je zkušenost moje a mých kolegů z našeho domu. Samozřejmě záleží na týmu a vůbec na tom, v jakém domě žijete a pracujete.

 

Domácnosti (Houses)

The Vine, the Mustard Seed, the Sycamore, the Elmstone, the Gothic Lodge. V posledně jmenovaném jsem žila a pracovala. V naší domácnosti nás žilo celkem 12. 5 stálých obyvatel (coremembers) a 7 asistentů (houseassistants). Dům řídí houseleader, což je člověk, který žije v komunitě delší dobu a má již nějaké zkušenosti s prací v organizaci. Každý člen domácnosti má své povinnosti, svá práva. Pravidlem je společné stolování (hlavním jídlem dne je večeře), možnost volby (lidé s postižením mají možnost zvolit co si obléknou, půjdou-li s přáteli ven, co by si přáli k narozeninám apod.), je kladen důraz na individualitu a jedinečnost každého člověka.

Stále píši o lidech s postižením a bez, i teď je pro mě divné obyvatele takhle rozlišovat, protože myslíte spíše na lidi… Carol, Betty, Sunta, Philip, Laurence a Terry. Pět stálých obyvatel Gothic Lodge zde společně žilo a asistenti přijížděli a odjížděli. Píši žilo, protože v posledních letech se někteří obyvatelé přestěhovali do jiných komunitních domů.

Já jsem si po příjezdu musela zvyknout na to, že nepracuji s dětmi, ale s dospělými. Carol bylo v té době 49 let. Z ústavu ji přivedla Chris, jedna ze zakládajících členů londýnské Archy. Podle pamětníků se Carol velmi změnila (k lepšímu), naučila se věřit lidem kolem sebe, našla si kamarády, přátele, naučila se Makaton (a skvěle učila i všechny nové asistenty). Začala pracovat v dílně na výrobu svíček. Co se nedalo změnit byly zdravotní problémy a smutné zážitky z její rodiny. Betty a Sunta jsou sestry, které sice poznaly láskyplnou péči rodičů, ale vzhledem k finančním možnostem rodiny strávily přibližně 25 let svého života v malém pokoji a bytě, bez invalidních vozíků a jiných pomůcek. Když už to bylo pro staré a vyčerpané rodiče neúnosné, začaly obě žít v Arše. Naučily se samostatně jíst (předtím byly krmeny), začaly se učit chodit s pomocí, začaly navštěvovat divadla a chodit ven s přáteli. Philip je starší pán (dnes už mu bude přes 60 let), který pro svůj věk a zdravotní problémy pracoval občas na zahradě a na zbytek pracovní doby chodil do Retirement Group, což je dílna, kde se schází lidé staršího věku. Rád chodil do divadla, na procházky, na návštěvy a mezi jeho největší úspěchy patří to, že se naučil sám chodit po Norwoodu a neztratit se. Nejmladším stálým obyvatelem byl Laurence, v té době mu bylo asi 26 let. Vyrůstal v ústavu. Rád a často nám dělal naschvály. Dost často zkoušel naší trpělivost, když uprostřed chodníku začal metat kotrmelce, nebo se v autobuse rozhodl, že prostě nevystoupí (ale až na 20 minut vzdálené konečné), anebo vzal u večeře džbánek s vodou a s veselým výkřikem udělal rázem z jídelny koupelnu. Byl velmi milý, citlivý a společenský. Rád hrál na kytaru, chodil s přáteli na večeře a na procházky. Terry byl obrovský, nesmírně veselý člověk. Vyrostl v rodině, kde nikdo netušil co mu vlastně je. Nikdo dodnes nezjistil jak se naučil číst, ale uměl to. Rád se díval na televizi, rád jedl, rád chodil i do práce. Problém nastal, pokud někdo nebo něco nabouralo jeho denní program. Na to byli citliví v podstatě všichni obyvatelé.

Pokud odcházel některý z asistentů, bylo třeba na to naše klienty připravit. Někdy to bylo velmi bolestivé, ale zvládli to. Výhodou Archy je, že ji netvoří jen současní asistenti, ale také lidé, kteří byli asistenty v minulosti, nebo patří do velké skupiny přátel a dobrovolníků kolem této komunity. Mnoho z bývalých asistentů a přátel se usadilo v Norwoodu, takže zůstali v kontaktu.

 

Dílny

Klienti chodí podle svého zájmu a možností do práce. Součástí L´Arche Lambeth Community jsou 4 dílny (workshopy), které jsou situovány (kromě zahrady, která je u Gothic Lodge) na hlavní třídě (Norwood High Street). V dílnách pracují asistenti (workshop assistants), kteří nežijí společně s klienty, ale pracují s nimi od 9 do 16 hodin. Jak jsem se již zmínila, většina klientů má nějaké speciální potřeby, takže i tato práce je velmi fyzicky i psychicky náročná.

Tím se dostávám k tomu, jak je postaráno o samotné asistenty. Pečuje o ně koordinátor asistentů, který je vybírá, přijímá, informuje a představuje ostatním. Dříve tuto funkci zastával Keith Powers, který je v současnosti ředitelem. Byl velmi vstřícný, pomáhal nám řešit běžné organizační záležitosti. Na začátku máte možnost se u něj trochu ,,vypovídat“, svěřit se s problémy, než si na nové prostředí a rytmus života zvyknete. Po nějaké době vás ,,převezme“ některý ze starších asistentů. Každý týden jsou v domě setkání (housemeetings), při kterých máte možnost se vyjádřit k chodu domácnosti a domlouvají se i další organizační záležitosti. Pro asistenty se pořádají různé přednášky, o diagnózách, o lidech s postižením, další jsou zaměřeny na sebepoznávání atd. Klade se velký důraz na to, aby asistenti ,,nevyhořeli“. Což se klidně může stát a stalo se, protože je to opravdu velký nápor na psychické i fyzické síly.

V Arše je život hodně intenzivní, rychleji poznáváte lidi kolem i sami sebe. Poznala jsem spoustu skvělých lidí, pochopila, že nezáleží na národnosti, ale na každém člověku, seznámila se s jednou z možností, jak mohou žít lidé s mentálním postižením. Nic není černobílé, ani Archa ne. Přesto si ale myslím, že pro lidi, kteří mají možnost tam trvale žít, je to možnost žít důstojně a kvalitně. Jsou obklopeni lidmi, kteří jim pomáhají a podporují je.

Na začátku jsem psala o tom, jak jsem se radovala ze své angličtiny. Jméno Zbygniew mi neznělo příliš anglicky a připadalo mi nějak povědomé. Zbygniew byl Polák, a proto jsem mu rozuměla samozřejmě skvěle… Po příjezdu do mého nového domova jsem zjistila, že jsem jediná nerodilá mluvčí (v angličtině) a že se mám ještě co učit…

 

Autor: Hanka Mikulenková, studentka UK- Sppg/5. ročník, hannahm@seznam.cz

Zdroj: Klub rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem - Plus 21, I/2003




Související články

Jean Vanier – Cesta k lidství
Jean Vanier v roce 1964 zakoupil dům v Trosly-Breuil ve Francii a nazval ho Archou podle archy Noemovy – místa útočiště i nového začátku. celý článek

Život v komunitě
Dospělí lidé s mentální retardací však mají právo na stejnou možnost výběru místa kde žít, jako ostatní lidé. Mají právo na podporu a na začlenění do svých komunit. celý článek