Skupinová supervize v pomáhajících profesích


 

Supervize skupin a týmů

 

Výhody

Dát přednost skupině před individuální supervizí se můžete rozhodnout z několika důvodů. První z nich může být spojen s ekonomickým využitím času, financí nebo odbornosti. Je-li málo lidí, kteří mohou supervidovat, nebo je-li velmi málo času, mohou zřejmě supervizoři obsáhnout větší množství supervidovaných při vedení supervizních skupin. V ideálním případě by ale skupinová supervize měla být věcí svobodné volby spíše než kompromisu vnuceného skupině i supervizorovi.

Druhou výhodou skupinové supervize je to, že na rozdíl od supervize individuální dodává skupina podpůrnou atmosféru, v níž se noví pracovníci nebo noví studenti mohou podělit o své úzkosti a zjistit, že ostatní čelí podobným problémům.

Třetí výhodou je, že při skupinové supervizi těží supervidovaní z reflexí, zpětné vazby a příspěvků svých kolegů stejně jako skupinového supervizora. Potenciálně tak v tomto uspořádání méně dominuje supervizor (čímž se omezuje nebezpečí přílišného vlivu a závislosti). Jestliže skupina pracuje dobře, může oponovat těsnému spojenectví mezi supervizorem a supervidovanými.

Čtvrtou výhodou je to, že skupina dává supervizorovi možnost přezkoušet si vlastní emoční či intuitivní reakce na předkládaný materiál tím, že sleduje, zda členové skupiny reagovali stejně. Nejlépe to lze ilustrovat odkazem na myšlenku vytváření paralel, o níž byla řeč v šesté kapitole.

Myšlenku vytváření paralel rádi užíváme právě ve skupinách, protože rozmanitost reakcí různých členů může být velmi užitečná. Jeden z nás obvykle zahájí skupinové supervizní sezení tím, že členy skupiny vyzve, aby se obírali představou, že děláme druhým, co někdo udělal nám. Zavede termíny introjekce a projekce, vysvětlí, že pokud něco spolkneme, aniž bychom to řádně strávili, může se stát, že to později zvrátíme. Je tomu tak zpravidla u těch případů přednesených na supervizi, kdy nebyla strávena některá stránka daného klienta. Jestliže si členové skupiny dokážou uvědomovat, co zažívají, nebo co se po nich chce, aby spolkli, může to být mimořádně užitečné vodítko k osvětlení toho, co u supervidovaného a klienta zůstalo nestráveno. Užitím pojmů introjekce a projekce na snadno pochopitelné úrovni vyzýváme členy skupiny, aby důvěřovali svým reakcím v situaci tady a teď jako součásti supervizní práce. Následující příklad ilustruje tento proces v praxi:

Při supervizním kurzu pro členy terapeutické komunity představovala nová mladá terapeutka klientku, s níž měla těžkosti. Po počátečním nadšení a otevřenosti klientka buď sezení vynechala, anebo skoro nekomunikovala. Jakmile začala terapeutka o své klientce hovořit, jako vedoucí skupiny jsem okamžitě vypnul. Vůbec mě to nezajímalo. Ještě asi deset minut jsem pokračoval a kladl zdánlivě vhodné otázky, až jsem to už nemohl déle snést. Váhavě jsem ostatním prozradil své pocity nezájmu – nezdál se být namístě, vždyť ostatní členové skupiny se tvářili tak zaujatě. Ve skutečnosti se ukázalo, že skupina byla rozdělena přibližně půl napůl. Jednu polovinu to mimořádně zaujalo a druhá polovina docela vypnula, ale stejně jako já se snažila budit dojem zaujetí. Prezentující udivilo, jak přesně se tady zrcadlily její vlastní pocity vůči klientce, která ji velmi zajímala a s níž se identifikovala, ale současně o ní nechtěla nic vědět. Skupina poté začala pracovat skutečně dobře a do hloubky, protože získala svolení nenechávat si pro sebe ani zjevná negativa, a potvrdilo se, jak jsou důležitá. Jde o jeden způsob, jak si může supervizor ověřit, zda jeho protipřenos vychází z vlastní psychiky, nebo je užitečnou reakcí spuštěnou prezentovaným materiálem.

Pátou výhodou je, že skupina může nabídnout širší škálu životních zkušeností, a tak je větší pravděpodobnost, že se někdo ze skupiny dokáže vcítit jak do supervidovaného, tak do klienta. Skupina nabízí větší empatickou škálu nejen co do pohlaví, rasy a věku, ale také typů osobnosti.

Šestou výhodou je, že skupiny nabízejí více příležitostí využít při supervizi činnostní techniky. Ve skupině je možné přehrát terapeutické sezení s některým z ostatních členů skupiny hrajícím klienta. To se může rozvíjet užitím technik modelování soch a převrácených rolí. Uvádíme tři konkrétní techniky, první dvě popisuje Gaie Houstonová (1985, s. 66) (viz též Hawkins, 1988).

Osoba prezentující problém, Cecil, připravuje scénu, o níž hovoří. Začne výčtem věcí, které ho trápí. Potom si jde stoupnout za někoho, kdo se podle jeho přání má stát ústřední postavou. Položí ruku řekněme na Janetino rameno a mluví tak, jako by byl osobou, kterou má Janet hrát. Například: „Jsem Rebeka. Jsem rozvedená, je mi 50 a jsem Židovka, víc než 40 členů rodiny jsem ztratila při holocaustu. Zřejmě se hrozně zlobím. Ale ven nepustím nic než jakousi panovačnou sladkost a při každém skupinovém sezení mluvím a mluvím.“ Už jen tím Cecil s Rebekou navazuje empatičtější spojení, než kdyby o ní hovořil ve třetí osobě. Rozmísťuje další osoby, které mají hrát další důležité postavy, jak z jeho skupiny, tak z Rebečina života, podle vlastního uvážení. Potom někoho obsadí do vlastní role. „Jsem Cecil. Při pohledu na Rebeku cítím vzdor, nechci ji nechat získávat nade mnou převahu. Pak se cítím provinile kvůli tomu, čím prošla.“

Osoba, která dostala roli, může klást informativní otázky v první osobě. Například: „Vidím v Rebece někoho jiného ze svého života?“ Když se všichni seznámí s rolí, Cecil pozoruje, jak skupina sehrává příští sezení s klientkou. Všichni se snaží držet v intencích rolí a nový Cecil usiluje o nalezení neotřelého řešení.

Může jít o poučnou zkušenost nejen pro Cecila, ale pro celou skupinu. Na tento typ přehrání situace může navazovat další, kdy se několik dalších členů pokusí zvládnout tutéž situaci v roli Cecila, zatímco supervidovaný (Cecil) se stává klientem (Rebekou). Tento druhý přístup umožňuje supervidovaným dozvědět se víc o svých klientech tím, že se jimi stanou, a zažijí, jaké to je být příjemcem při užití různých přístupů.

Je důležité ponechat na tuto supervizní techniku dostatek času a umožnit každému z „terapeutů“ získat zpětnou vazbu, nejdřív od osoby v roli klienta o tom, co bylo užitečné a co neužitečné nebo obtížné, a poté od skupiny, jejíž zpětná vazba musí být také osobní, vyvážená a konkrétní. Je příliš snadné rozdávat chytré rady a zdrcující kritiku z publika; něco docela jiného je udělat na scéně, co sami radíme (viz Argyris, 1982).

Třetí technika vhodná pro skupiny je „přehrání sady rolí“. Supervidovaný představuje klienta a ostatní členové skupiny jsou obsazeni jako různé součásti sítě vztahů klienta/pracovníka stejným způsobem jako při obsazování rolí popsaném výše. Někdo může být např. obsazen do role šéfa supervidovaného, který na supervidovaného tlačí, aby případ tohoto obtížného klienta vyřešil. To ovlivňuje kvalitu práce supervidovaného, protože cítí, že se na klienta plně nesoustředí. Někdo jiný může hrát šéfova šéfa a prozkoumat tlaky, které směřují na šéfa supervidovaného. Někdo může hrát klientovu partnerku, která už má klienta dost a skrytě sabotuje jakýkoli pokrok, který se klientovi podaří. Jde o to, že všechny tyto faktory (a mnoho dalších) jsou obsaženy ve vztahu dvou lidí, ale často nejsou přímo rozpoznány. Supervidovaný vidí problém jako něco, co se týká výhradně klienta, a nebere v úvahu systém, do kterého klient patří. Potom dojde ke krátkému přehrání části terapeutického sezení a ostatní obsazení členové naslouchají ve svých rolích, jako kdyby byli mouchami na stěně. Poté při zpětné vazbě reagují z pozice svých rolí a supervidovaný udiveně zjišťuje, že co říkají, odpovídá postojům dotyčných lidí ve skutečném životě. Problém je poté možné vztáhnout k celému kontextu, nikoli jen ke kontextu interpersonálnímu nebo vnitřnímu.

Poslední výhodou skupinové supervize je, že kdykoli je to možné, měl by kontext supervize odrážet kontext terapie, která je supervidována. Pokud tedy supervidovaní sami vedou skupiny, mohou se toho nejvíc naučit při supervizi odehrávající se ve skupině s ostatními vedoucími skupin. Mají příležitost učit se z toho, jak supervizor skupinu vede a jak se dynamika prezentovaných skupin odráží v supervizní skupině (viz 6. kapitola, s. 87).

 

Nevýhody

Supervize probíhající ve skupinách má i své nevýhody. Je méně pravděpodobné, že bude skupinová supervize odrážet dynamiku individuální terapie stejně zřetelně jako supervize individuální.

Jakmile pracujete ve skupině, musíte se také potýkat se skupinovou dynamikou. Tato dynamika může být ku prospěchu, pokud si ji skupina začne uvědomovat a je využita jako doplněk rostoucího sebeuvědomování supervidovaných prostřednictvím jejich role ve skupinovém procesu. Skupinový proces však může být i rozkladný a podkopávat proces supervize, pokud např. ve skupině vládne duch soupeření. Dynamika supervizní skupiny se také může stát její hlavní starostí. Oba jsme zažili supervizní skupiny, které se postupně začaly soustředit na vlastní dynamiku do té míry, že prakticky vytěsnily jakýkoli zájem o klienty účastníků. O skupinové dynamice se dozvíte víc v desáté kapitole.

Poslední nevýhodou skupinové supervize je zřejmá skutečnost, že je na supervizi každého člena méně času. Na každého tak může přijít řada např. každé třetí sezení, a pokud se skupina schází jednou za čtrnáct dní, může to znamenat přímou supervizi jen jednou za šest týdnů.

 

Výběr členů skupiny

Jde o velmi důležitou součást života skupiny pro její členy i vedoucí. Všichni zúčastnění by měli velmi pečlivě zvážit, zda je jasný účel a potřeby, stejně jako paleta zkušeností a dovedností. Pokud jde o velikost, supervizní skupina musí čítat přinejmenším tři, a ne víc než sedm lidí, jinak by členové museli bojovat o dostatek času a pozornosti.

Skupina musí také vykazovat dostatečnou podobnost, pokud jde o typy klientů, s nimiž členové pracují, obecný teoretický přístup k práci a úroveň pokročilosti. Pokud si je ale skupina ve všech třech uvedených oblastech příliš podobná, možnosti učení a vzájemného oponování se omezují a nastává nebezpečí, že se podpoří „konsenzuální spojenectví“ (Heron, 1975).

Při výcvikovém kurzu, který jeden z nás vedl v anglickém městě Bath, bylo také důležité v supervizních skupinách pokud možno usilovat o geografické promíšení, aby se omezila možnost, že budou členové skupiny osobně znát prezentované klienty. Takový problém může nastat v prostředí kteréhokoli menšího města.

 

Dojednávání smlouvy

Poté co je skupina vybrána, potřebuje skupinový supervizor umět řídit sjednání smlouvy. Je užitečné zajistit jednoznačnost účelu, jak jsme se zmínili výše – často je například ve hře skrytý plán „získat bokem něco terapie“, a skupina musí mít jasno v tom, jak se k tomu staví, ověřit si, zda jsou její očekávání reálná. Je třeba uvědomovat si i faktor času a počtu klientů, které lze supervidovat.

Supervizor se může v duchu držet několika užitečných otázek:

Jaké cíle by tato skupinová supervize měla mít?

Jaké role by tato skupinová supervize měla přijmout, aby se její cíle mohly uskutečnit?

Jaká míra zastoupení didaktického materiálu, formulování případu a interpersonálních procesů je nejproduktivnější pro učení účastníků?

Jakou roli má v této skupině hodnocení?

Některé problémy týkající se uzavírání smlouvy se podobají těm, o nichž byla řeč v páté kapitole, ale záležitosti týkající se důvěrnosti jsou zde složitější. V některých skupinách je podle našich zkušeností nezbytné stanovit základní zásadu, podle níž když se domníváte, že představovaného klienta znáte, řeknete to, a na dobu prezentace případně opustíte místnost.

 

Vytváření atmosféry

Dalším úkolem je vytvořit bezpečnou atmosféru, v níž supervidovaní otevřou svoji práci druhým, což je proces, který vždy vyvolává určité obavy a úzkost. Supervidované často trápí následující otázky:

„Nezjistí se, že jsem mimo?“

„Neobjeví všichni ostatní nedostatky, které si neuvědomuji, nejen v mé práci, ale i v mé osobnosti?“

„Nebudou si říkat, proč si u všech všudy myslí, že s takovými postoji a problémy může dělat terapeuta?“

Atmosféra musí povzbuzovat vzájemný hovor o vlastní zranitelnosti a úzkostech, aniž by členové skupiny byli sráženi nebo se dostávali do role „pacienta skupiny“. Členové skupiny snadno unikají od vlastních nejistot nalezením pacienta skupiny, protože se tak mohou vrátit k mnohem bezpečnější roli terapeuta!

Vyvarovat se destruktivním skupinovým procesům pomáhá stanovení jednoduchých zásad, jako např. že si každý stojí za svými výroky nebo že členové skupiny mluví z vlastní zkušenosti. Vyvarujte se dobře míněným radám: „Kdybych já byl na vašem místě“ a kázání: „Terapeuti by měli být vřelí a akceptující“ atd. Jak jsme se již zmínili, další užitečnou zásadou je zajistit, aby zpětná vazba od členů skupiny byla osobní, vyvážená a konkrétní. Je také důležité, aby skupinový supervizor zajistil přibližně shodné zastoupení osobních výpovědí všech členů skupiny, jak co do množství, tak úrovně sebeodhalení.

Sebeodhalování může působit bezpečněji, jestliže se i vedoucí skupiny podělí o své nejistoty, úzkosti a okamžiky, kdy něco neví, místo aby byl tím, kdo zná odpověď na každou otázku (viz Jourard, 1971).

 

Povědomí o skupinové dynamice

Vedoucí skupiny musí nezbytně zajistit i to, aby skupinová dynamika neprobíhala nepovšimnuta, a nalézat způsoby, jak dynamiku vynést na světlo, aby jí účastníci mohli věnovat pozornost a učit se z ní, aniž by se stala hlavním zaměřením skupiny. Povědomí o dynamice situací tady a teď je zásadní součástí procesu učení, je však třeba rozlišovat mezi supervizní skupinou a výcvikovou „T“ skupinou, skupinou „setkání“ (encounter) a terapeutickou skupinou. (Více podrobností viz 10. kapitola.)

 

Strukturování skupiny

Skupinový supervizor má řadu možností, jak sezení skupiny strukturovat. Způsob, který zvolí, bude záležet na typu a velikosti skupiny, stejně jako na vlastním stylu a sklonech.

Jeden z nás zahajuje skupinová supervizní sezení, která jsou součástí psychoterapeutického výcviku, kolečkem, při němž každý člen skupiny přednese, jaké problémy by rád na skupině probral. Následuje vyjednávání mezi soupeřícími žádostmi a rozhodnutí o pořadí a množství času, které má každá osoba mít.

Variantou tohoto přístupu je sledovat kolečko a zkoumat, čí problém nejvíc reprezentuje nynější „zásadní starost“ skupiny. Můžeme členy skupiny požádat, aby určili problém, kromě svého vlastního, z jehož rozboru by se toho nejvíc naučili, a pak se pracuje s problémem, který vyvolal největší zájem. Tím se zajistí, že osoba, jejímž problémem se skupina zabývá, nepracuje jen pro sebe, ale má také energii a zájem skupiny.

Někteří naši kolegové rozdělují čas skupiny rovným dílem mezi všechny přítomné, aby tak všichni věděli, že jim bude během každého skupinového sezení věnována určitá pozornost. Pokud je skupina příliš velká nebo je málo času, přestává být takový postup praktický.

Skupina si může vypracovat rozvrh, podle něhož každý člen skupiny předem ví, kdy bude svůj případ představovat. Potom je možné nechat předem kolovat základní poznámky o případu. Tím se sezení posouvá víc ke skupinové případové práci s větším důrazem na učení se z určitého přehledu, a nejde o zaměření na aktuální starosti a obtíže. Při takovém uspořádání mohou členové skupiny mít ještě jiný typ supervize řešící jejich okamžité potřeby.

Jinou možností je důvěřovat procesu a počkat, co se vynoří a kam se upře zájem skupiny. Můžete začít i kontrolou toho, co se stalo s problémy rozebíranými při předchozím setkání.

 

Ukázka z knihy Peter Hawkins, Robin Shohet - Supervize v pomáhajících profesích, vydalo nakladatelství Portál, 2004.

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz