Jean Vanier – Cesta k lidství

Bydlení

 

"...vykročení na cestu k lidství pro mne nastalo v okamžiku, kdy jsem začal žít společně s mentálně postiženými. Tito lidé byli sice na intelektuální a praktické úrovni bezmocní, avšak byli velice obdarováni ve vztazích..."

 

Jednou jsem navštívil...

Jednou jsem navštívil psychiatrickou léčebnu, která byla jakýmsi skladem lidské bídy. Ve svých postýlkách tu ležely stovky těžce postižených a zanedbaných dětí. Vládlo zde smrtelné ticho. Žádné z dětí neplakalo. Když zpozorovaly, že se o ně nikdo nestará, že nikdo neodpovídá, přestaly plakat. Bere to příliš energie. Pláčeme pouze tehdy, je-li naděje, že nás někdo může slyšet.

Taková samota se rodí z té největší a nejtěžší deprese, ze dna nejhlubší jámy, ve které se lidská duše může ocitnout. Samota působící depresi se projevuje jako chaos. Objeví se zmatek, jehož východiskem může být touha po sebezničení a smrti. Samota se tak stává agonií, výkřikem bolesti. Žádné světlo, žádná útěcha, žádný dotek pokoje a radosti, které přináší život. Taková samota odhaluje pravý význam chaosu.

Život se už neubírá podle rozpoznatelných vzorů. Osoba pohlcená touto formou samoty neprožívá jenom prázdnotu, muka a vnitřní neklid, ale ani žádné přání a touhy, které by měly být naplněny, a netouží ani žít. Cítí se naprosto odříznutá od všech a od všeho. Žije životem zcela uzavřeným v sobě. Veškerý řád je pryč. Ti, kdo se v takovém chaosu nacházejí, nejsou schopni vztahů a naslouchání druhým. Zdá se jim, že jejich život nemá žádný smysl. Žijí v naprostém zmatku, uzavřeni v sobě samých. Taková samota se může stát nezvladatelnou úzkostí do té míry, že se člověk velice snadno zblázní.

Z vlastní zkušenosti vám budu vyprávět několik příběhů o poškození, které může samota způsobit.

Erika jsem poprvé potkal v roce 1977 v dětském pavilonu psychiatrické léčebny ve francouzském Trosly, 40 km od komunity Archa. Byl slepý a hluchý, a jak to tak bývá, i silně mentálně postižený; sám nemohl chodit ani jíst. Do Archy přišel v šestnácti letech, plný nenaplněných potřeb, utrpení a strachu. Často sedával na zemi, a kdykoli cítil někoho nablízku, natáhl ruce a snažil se po něm chňapnout a zavěsit se na něho. Když se mu to podařilo a někdo si to nechal líbit, začal se chovat velmi divoce. Ztratil nad sebou kontrolu a zápasil, aby se na dotyčném udržel a aby zároveň mohl volně poskakovat. Nikdo z nás ho nebyl s to takto udržet, a proto se ho každý snažil setřást. Erik se ovšem nechtěl za žádnou cenu pustit. Bylo vidět, že prožívá nesmírnou úzkost.

Úzkost je vnitřní neklid, chaotická a nikam neusměrněná energie. Ruší spánek i všechnu ostatní činnost a uvádí člověka ve zmatek. Být sám znamená cítit se nechtěným a nemilovaným, a tedy nehodným lásky. Samota dostává chuť smrti. Není divu, že se zoufale osamocení lidé utápějí v psychických nemocech nebo násilí, aby tak zapomněli na své vnitřní utrpení.

Erik byl velmi osamocený mladík. Potřeboval lásku, ale tato potřeba byla tak veliká, že ji žádný člověk nebyl schopen ukojit. Bylo zapotřebí velmi dlouhého pobytu v Arše, než nalezl trochu vnitřního pokoje. Krok za krokem se postupně učil důvěřovat lidem kolem sebe, dokud neobjevil, že je milován, a že má tedy nějakou hodnotu.

Pierre byl sedmým ze třinácti dětí, muž, který strávil sedm let ve vězení. Potkal jsem ho v Montrealu. Utekl z domu ve dvanácti letech, protože se ve své rodině cítil bezvýznamný a nechtěný. Žil proto dlouhý čas v partách na ulici. Vnitřně se však cítil sám a ztracený. Neměl kam jít a jeho život neměl žádný smysl. Potřeboval přítele, učitele, někoho, kdo by mu pomohl najít sebe sama a smysl nějakého snažení.

Když mu bylo šestnáct, spáchal zločin. Domnívám se však, že to bylo jeho volání o pomoc. Šel do vězení, kde se zamiloval do ženy, která tam pravidelně docházela na návštěvu. Oženil se a jeho život nabyl nového významu; konečně někoho měl a život měl najednou smysl. To se stalo počátkem jeho cesty k lidství. Bylo to proto, že byl milován.

V našich komunitách Archa zakoušíme, že k hlubokému vnitřnímu uzdravení dochází většinou tehdy, když se lidé cítí milováni a mají pocit sounáležitosti. Tyto komunity jsou v podstatě místem, kde lidé mohou sloužit a tvořit a – což je důležitější – kde mohou milovat a být milováni. Uzdravení pramení ze vztahů; není něčím automatickým.

Naučil jsem se přitom jedné důležité zásadě: člověk potřebuje stále usilovat o něco nového, být v neustálém pohybu, který je klíčem k našemu lidství a jedinou cestou, abychom se lidmi skutečně stali.

Životem Erika i Pierra byl jen zmatek a nepořádek. Přesto zde bylo nějaké východisko.

Přece oba našli způsob, jak vyjít z toho zmatku a vytvořit v sobě nový řád; vytvořit ho i ve svých vztazích se světem.

Nejsou snad všechny naše životy pohybem od řádu k nepořádku, aby dospěly k novému řádu?

 

Jean Vanier

Jean Vanier je synem bývalého kanadského guvernéra Georgese Vaniera a zakladatelem Archy, mezinárodní sítě komunit pro lidi s mentálním postižením.

Po letech studia a vyučování filozofie a teologie zakoupil Vanier v roce 1964 dům v Trosly-Breuil ve Francii a pozval dva mentálně postižené muže ke společnému životu. Dům nazval Archou podle archy Noemovy – místa útočiště i nového začátku.

Dnes je Archa sítí více než stovky komunit ve třiceti zemích. Postižení lidé zde žijí spolu se svými pečovateli. Jejich cílem je společný a lidsky důstojný život, v ústavech nedosažitelný.

S Marie-Hélěž spoluzakladatelem komunit Víra a světlo (Faith and Light nebo Foi et Lumi), jejich rodičů a přátel. Komunit je třináct set v sedmdesáti pěti zemích světa.

 

Zdroj: ukázka z knihy Jean Vanier – Cesta k lidství, vydalo nakladatelství Portál




Související články

Archa - život v komunitě
Společným a základním principem Archy je rovnocenné soužití lidí s postižením a bez. Mít stejné možnosti jak v práci, tak v bydlení. celý článek

Život v komunitě
Dospělí lidé s mentální retardací však mají právo na stejnou možnost výběru místa kde žít, jako ostatní lidé. Mají právo na podporu a na začlenění do svých komunit. celý článek

Jak se žije v českých ústavech
Dobrá zdravotní péče a materiální zabezpečení. Na druhé straně nedodržování práv a málo integračních aktivit. Z výsledků hodnocení kvality v 11 ÚSP. celý článek

Bydlení pro lidi s MP
Nejčastější otázky a odpovědi: Jaké možnosti bydlení existují? Kolik lidí žije ústavech? Jak se žije těm, co žijí v rámci běžné komunity? celý článek