Michal – barman a pomocník hasičů?

Vaše příběhy

  Narodil jsem se, nevím to přesně... 24. 6. 1977. Pod Karlovem, v tý starý porodnici. Pak sem chodil do školy, teď už nedělám nic, jsem na to velkej. Na školu vzpomínám rád, měl jsem tam dobrý učitele – vždycky, když jsem něco neuměl, přišli mi pomoct. O přírodě jsme se tam učili. Bydlel jsem s mámou a tátou a se ségrou, já mám totiž ještě ségru. Teďka jsem u tety, střídám místa – Vršovice, Malešice, v Sázavský u mámy a táty a ségry. Nejvíc jsem ale u tety a babiček. Taky jsem chodil vlastně ještě do pomocné školy do Malešic a taky do školy do Dejvic, už si to nepamatuju. Ve volném čase chodím k hasičům. Teď momentálně se tam pořád něco děje – třeba bude „den otevřených dveří“ a tak. Práce je tam plno – kontrola aut, aby byly připravený na výjezd, aby nic nechybělo. Chemické obleky, aby tam byly... všelijaké obleky… Se to tam střídá, ty směny, dvacet čtyři hodin. Co tam dělám? Pomáhám jim. Když maj nějaký cvičení, tak s nimi cvičím – umělé dýchámí, vynést člověka, rozstříhat auto hydraulickýma nůžkama. Ty fungujou na takovej volej, který tlačí do těch nůžek. Takový nafukovací velký vaky, když je chodec zabloknutej u tramvaje, tak pod tu tramvaj dáme polštáře z hodně pevný gumy, které unesou i tramvaj. Potom tam máme cepíny, to jsou zvláštní sekery s ostrým hrotem… A jak jsem se dostal do Vesmírny? Babička našla inzerát, že se buduje pro děti tohleto chráněný pracoviště. Tak jsem přišel za Martinou na pohovor a všechny informace jsem dostal. Měl jsem se rozhodovat, jestli sem nastoupím. Teď jsem rád, že jsem sem nastoupil. Líbí se mi tady to prostředí... že je do žluta, že ta barva splývá s tou kavárnou, je to jakoby barva sluníčka. Akorát se mi nelíbí, že ta podlaha je červená, připomíná mi krev. Co tu mám za práci? Když jsem na baru, tak musím udělat do džbánku vodu. Mýt nádobí. Sklidit bar, aby se vedoucí nezlobili. Jsou se mnou spokojený, to jsem rád. Někdy mám takový chvíle, že se mi něco nelíbí, ale pak si řeknu: musím to vydržet, aby se nezlobili a lidi měli radost, že takový lidi tu pracují a pracující děti měli radost z hostů. U hasičů jsem dopoledne, když v kavárně pracuju až od dvanácti, tak tam jdu, mám to takové střídavé. U hasičů to je, jak bych to řekl... rizikové. Tam je nejhorší, že tam je riziková práce. Jsou tam práce po výjezdu – odevzdat papíry, vyplňovací, potom to auto zaparkovat není žádná sranda – to dělá řidič… Včera dopoledne jsme vyjížděli, hned jsem si vzal zásahový věci a sjel jsem po tyči tak rychle dolů, že jsem měl mozoly. Vesmírna je dobrá, dost věcí se tady naučím, to se mi líbí, že se dělá to centrum, protože oni nás vedou do dalšího života, protože mi chtějí najít – až se naskytne – třeba nějaký nový místo, třeba v nějaké restauraci. Oni nás vedou do života dál a musím dodržovat pravidla. Hygienu třeba, pořád si mýt ruce – jiní lidi to nedělaj a mohou chytit třeba žloutenku. Jsem už samostatnej a to maminka hrozně cení. Pro mě je nejcennější, že jezdím s babičkou na Slapy, mám tam plno přátel. Důležitý je, abych v životě poznával takové věci, dobrý i špatný. Dobrý je to, že mám vedle sebe dobrý lidi, ale nemám rád špatné lidi, ty mohu potkat v metru, tramvaji. Jestli poznám špatné lidi? Já myslím, že třeba tuhle jsem jel v tramvaji, a tam byli nějaký Němci, a nastoupí paní a ta paní má hůl. A oni jako nic, tak sem na ně vyjel, já německy neumím, a taková slečna ji nakonec pustila. Já si starých lidí vážím a v životě chci pomáhat v takových situacích.

Michal Kobera, srpen 2002

Tento a další příběhy naleznete v originálním diáři 2003 vydaném o.s. Máme otevřeno? v rámci informační kampaně Podzimní kafemletí 2002.




Související články

O současném kavárenském boomu
a nové tradici setkávání provozovatelů otevřených kaváren s Miluškou Zvonařovou a Livií Didičovou. celý článek