Jak se žije v českých ústavech

Bydlení

Audit kvality služeb v ústavech sociální péče přímo řízených MPSV

Projekt měl dva cíle:

 zjistit, na jaké kvalitativní úrovni jsou poskytovány služby v jednotlivých ústavech řízených MPSV,

 vytvoření obecné metodiky monitorování a hodnocení pro rezidenční služby nejen za účelem kontroly, ale i pro podporu rozvoje služby.

Důležitým metodickým východiskem bylo porovnání životních podmínek a možností lidi žijících v ústavech s podmínkami a možnostmi srovnatelného vrstevníka mimo ustav, v obci. Premisou tohoto srovnávání bylo stanovisko, ze lidé s postižením jsou především lidmi a teprve potom lidmi s postižením, mají tedy i srovnatelné potřeby jako ostatní; až v druhé řadě jejich postižení určuje rozsah a intenzitu podpory, která je nezbytně nutná k tomu, aby nebyli sociálně segregováni a stigmatizováni.

Práce na projektu probíhaly v době od 1.6.2000 do 30.4.2001.

Procedurální charakteristiky

Posuzování potřebné a poskytované podpory ve vybraných oblastech adaptačních dovedností

1. Komunikace: V ústavech se nepraktikují metody alternativní komunikace u uživatelů s těžkou až hlubokou mentální retardací a analogické metody u uživatelů-seniorů s hlubokou demencí. Tito uživatelé zůstávají bez potřebné podpory v oblasti komunikace.

Dílčí poruchy komunikace způsobené vadami řeči či poruchami sluchu naopak dostávají podporu přiměřenou.

2. Sebeobsluha: V oblasti sebeobsluhy se nedostatečná podpora vyskytovala jen výjimečně. Můžeme tak soudit, že v této oblasti poskytují ústavy dobré služby svým uživatelům. Někdy se však stává, že podporu v oblasti sebeobsluhy musí uživatelé přijímat v časech, které vyhovují požadavkům provozu, ale pro ně samotné znamenají značnou újmu.

3. Vedení domácnosti: V oblasti vedení domácnosti je téměř univerzálním projevem neadekvátní podpory skutečnost, že uživatelé nemohou vést vlastní domácnost v míře odpovídající jejich schopnostem. Pro některé uživatele je tento stav vítaný, potřebné dovednosti bezpečně vlastní, ale vůbec jim nevadí, když je nemusí praktikovat. V jiných případech by naopak teprve možnost praktikovat vedení vlastní domácnosti potřebné dovednosti vytvořila či posílila, mnozí z těchto uživatelů by měli zájem o praktikování, ale ústavní režim pro to neposkytuje příležitost.

4. Používání veřejných míst a služeb: Podpora rozvoje (či udržení) adaptačních dovedností v oblasti používání veřejných zdrojů je obecně nedostatečná. Personál se více věnuje činnostem probíhajícím uvnitř ústavu, cesty uživatelů potřebujících doprovod mimo ústav probíhají převážně ve skupinách. U uživatelů s těžším postižením se s touto oblastí adaptace vůbec nepočítá.

5. Volný čas: Zhruba polovina respondentů potřebovala podporu ve vytváření zájmové činnosti pro volný čas, z této poloviny zhruba třetina dle našeho posouzení nedostávala podporu v potřebné míře. I zde jsme největší nedostatek podpory našli u uživatelů s těžkým postižením.

6. Práce: Podpora při vytváření či udržení schopnosti pracovat byla potřebná u 39% respondentů, z nich u 19 (42%) byla tato podpora posouzena jako nedostatečná. Mezi ústavy zde byly velké rozdíly, obecně se však ústavy málo soustředí na tuto důležitou oblast podpory.

Typický den a týden

1. Přirozenou rytmizaci života a podmínky pro individuální utváření denního programu jsme v některých ústavech našli, v jiných nikoliv. Obecně se nejvýraznější deformace životních podmínek týkaly uživatelů, kteří potřebují velkou podporu (lidé s těžším postižením, lidé s demencí) a kteří v některých ústavech tráví celé dny, týdny a měsíce pouze ve své posteli. Zde je zapotřebí iniciovat zásadní změnu.

2. Přirozená rytmizace života je z velké míry dána možností pracovat, resp. vzdělávat se ve škole.

3. Až na výjimky je ve všech ústavech zaveden povinný celodenní odběr stravy, který uživatelé a někdy i vedení ústavů chápou jako nadbytečné omezení, které znesnadňuje utváření denního programu podle individuálních potřeb uživatelů.

Individuální poskytování služeb

1. Systém klíčových pracovníků a individuálních plánů péče je zaveden jen v jediném ústavu. Potřeba individualizované péče a podpory pomocí takového systému je velmi hmatatelná u uživatelů s těžším postižením. Naopak velmi samostatní uživatelé si dovedou vytvořit prostor pro své individuální potřeby sami.

Sociální kontakt a vztahy

1. Zavedený způsob oslovování byl ve velké většině hodnocených ústavů v zásadě korektní. Jen ve dvou ústavech přetrvává jako pravidlo asymetrické oslovování mezi personálem a dospělými uživateli (praxe v českých ústavech dosti běžná, zároveň však nepřijatelná).

2. Konstatovali jsme obecně neuspokojivý stav v příležitostech, které ústavy uživatelům poskytují pro kontakt s obcí (s výjimkou dvou ústavů). V souboru 113 respondentů z osmi ústavů jsme splnění kritéria konstatovali jen v 29% hodnotitelných případů. Problém se opět týká uživatelů s těžším postižením, kteří k cestám do obce potřebují doprovod, který ústavy poskytují jen zřídka nebo vůbec ne. Ústavy si často nejsou vědomy, že se zde jedná o výrazné zhoršení kvality života a mají tendenci přijímat nízkou frekvenci kontaktů s obcí u lidí s těžším postižením jako samozřejmost, která k postižení patří.

3. Podpora kontaktu s přirozenými sítěmi podpory (rodinou a blízkými přáteli) nebyla v žádném z ústavů hodnocena jako nedostatečná. Nesetkali jsme se s větším počtem uživatelů, kteří by trpěli nedostatkem takové podpory.

4. Prostor pro důvěrné vztahy znamená dnes především možnost pro partnerské páry uživatelů bydlet spolu. Pro ostatní uživatele jsou uspokojivé podmínky pro důvěrné vztahy jen na jednolůžkových pokojích v chráněném bydlení.

Práce a vzdělávání

1. Ústavy - až na jednu výjimku - nevyvíjejí snahu najít pro uživatele pracovní příležitosti. Zjištěná situace odpovídá většinovému názoru na lidi umístěné v ústavech: v ústavech jsou umístěni právě proto, že nejsou s to pracovat, a proto ani není nutné nebo možné, aby si práci hledali.

2. Ústavy - až na jednu výjimku - nepodporují inkluzivní vzdělávání. V jednom případě ústav dokonce cílevědomě nahrazuje vzdělávání ve školském systému vlastním systémem ústavního vzdělávání.

Podpora přechodu do obce

1. Omezené uplatnění myšlenky o přechodu do obce jsme našli jen ve dvou ústavech.

2. Doporučujeme upravit úkoly ústavů tak, aby zahrnovaly přípravu uživatele pro život v obci a vytváření podpůrné sítě služeb, které uživatelé pro život v obci budou potřebovat.

Práva

1. Respektování práv uživatelů je oblastí, v níž jsme zjistili relativně nejhorší výsledky.

Uživatelé až na výjimky nemají smluvně zajištěné bydlení (jakkoliv jsme si vědomi toho, že jde o běžný stav v ústavech celé České republiky, jde o velmi významnou věc).Nezřídka jsou jim odebírány či nejsou jim vydávány občanské průkazy. Setkali jsme se s případy rutinního zbavování způsobilosti k právním úkonům a osvobozování od povinné školní docházky.

2. Pokusili jsme o hrubý odhad oprávněnosti umístění v ústavu podle kritérií vyhlášky č. 182/1991 Sb. V souboru našich respondentů jsme došli k odhadu minimálně 50% neoprávněně umístěných u dětí a mladistvých a minimálně čtvrtiny neoprávněně umístěných u dospělých uživatelů. Připomínáme, že náš vzorek nelze považovat za statisticky reprezentativní a že tudíž reálný výskyt může být výrazně odchylný v obou možných směrech. Nicméně můžeme považovat za jisté, že procento neoprávněně umístěných uživatelů je značné.

Zdraví

1. Péče o tělesné zdraví je v ústavech na dobré až velmi dobré úrovni.

2. V péči o duševní zdraví naopak v některých, ne sice četných, ale závažných případech oprávněné potřeby uživatelů pokryty nejsou. Na možnost psychoterapeutické pomoci se v ústavech obecně nemyslí a nejsou tak využity možnosti, které zdravotnický systém může uživatelům poskytnout, stejně jako je poskytuje běžné populaci.

3. Nezřídka jsme slyšeli od uživatelů kladné hodnocení ošetřovatelské péče v ústavech ve srovnání se zařízeními zdravotnickými. Segregované služby ústavní jsou v tomto bodě tedy zřejmě kvalitnější než průměrné služby zdravotnického systému. Ústavy kompenzují nedostatečnou funkci veřejného zdravotnictví za cenu ztráty části vlastního poslání (integrace uživatelů do obce).

Plnění úkolů stanovených statutem 1.

Při hodnocení kvality služeb jsme si všímali úkolů ústavu vyplývající ze zřizovací listiny a statutu, které jsou v souladu s vyhláškou č. 182/1991 Sb. V této souvislosti jsme narazili na problém spočívající v tom, že definice poslání ústavů v této vyhlášce je dle našeho názoru příliš neurčitá a z dnešního pohledu nevhodná. Neurčitost definice způsobuje, že nelze zřetelně stanovit hranici mezi těmi lidmi s postižením, kteří nezbytně potřebují nákladnou a současně v mnohém i omezující formu podpory a péče, jakou ústavy poskytují, a těmi, kteří vystačí s podporou méně intenzivní. Nevhodnost definice z dnešního pohledu spatřujeme především v tom, že zde nejsou zahrnuty důležité úkoly, které by ústavy měly plnit - zejména podpora začlenění uživatele do obce a hájení práv a zájmů uživatele.

2. Ústavy pro děti a mládež si dávají do svých úkolů vzdělávání uživatelů, pro které je však kompetentní školský a nikoliv sociální systém.

3. Ústavy až na výjimky nevyvíjejí systematickou snahu o pracovní uplatnění uživatelů, i když tento úkol často ve svém statutu mají.

Provozní charakteristiky

1. Většina hodnocených ústavů je umístěna v malých, odlehlých obcích. Malá obec nedokáže větší počet lidí s postižením vstřebat, jejich začlenění je tak velmi ztíženo. Čtyři z jedenácti ústavů jsou naopak umístěny ve městech, zde tento problém odpadá.

2. Ústavy jsou většinou umístěny v budovách, které původně sloužily jinému účelu. Až na jednu výjimku prošel v posledním desetiletí každý z hodnocených ústavů rozsáhlou rekonstrukcí a úpravami, které zlepšily život uživatelů. Snížil se počet uživatelů v jednom pokoji, vznikla řada jedno- a dvoulůžkových pokojů. Oceňovali jsme zejména vybudování samostatných bytových jednotek (garsoniér či vícepokojových bytů), které se přibližují běžnému způsobu bydlení. I po těchto rekonstrukcích je však nejrozšířenějším typem ubytování oddělení v ústavu (řada pokojů ústících do jedné chodby, toalety a koupelny společné pro několik pokojů, společná "denní" místnost, společná jídelna). Celkově tak rekonstrukce spíše zakonzervovaly poskytování klasických ústavních služeb než aby podpořily nutnou transformaci služeb.

3. Kromě rekonstrukcí došlo i k velmi dobrému vybavení ústavů zařízeními pro podporu soběstačnosti (pračky, kuchyňky) a speciálním vybavením a pomůckami (rehabilitační pomůcky, zvedáky, speciální pomůcky, automobily pro přepravu obyvatel). Většina z těchto zařízení slouží svému účelu, některá však využívána nejsou.

Celý dokument naleznete na stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí ČR.

Zdroj: www.mpsv.cz




Související články

Prvotní je na Balkáně zajistit ty, kteří živoří v ústavech
O sociální pomoci a postupné transformaci ústavů v Srbsku s Tomášem Kociánem ze společnosti Člověk v tísni. celý článek

Bydlet znamená cítit se doma I.
Mít vlastní místo v životě. Vlastní byt, nebo alespoň pokoj. Prostor kde se může odehrávat náš život, subjektivní prostor mezi čtyřmi stěnami a stropem.. celý článek

Svět bez ústavů a M. Cháb
o knize, jež se snaží přispět k pokračování "rozsáhlého, mnohotvarého projektu na osvobozování lidských duší" celý článek

Jean Vanier – Cesta k lidství
Jean Vanier v roce 1964 zakoupil dům v Trosly-Breuil ve Francii a nazval ho Archou podle archy Noemovy – místa útočiště i nového začátku. celý článek

Bydlení pro lidi s MP
Nejčastější otázky a odpovědi: Jaké možnosti bydlení existují? Kolik lidí žije ústavech? Jak se žije těm, co žijí v rámci běžné komunity? celý článek