Příběh Alenky K.

Škola

 Každé dítě, stejně jako každý člověk, je jiné. Avšak každý – jak dítě, tak dospělý – má své touhy a přání a chce být šťastný. Představa o štěstí může být různá, jeho důležitou součástí je ale možnost rozvinout, co v člověku je, a to uplatnit v životě.

Škola, to je jen střípek z mozaiky lidského života, ale střípek, bez kterého by mozaika nebyla úplná – dítě v ní odkrývá tajemství mnoha dosud nepoznaných věcí. Jen něco vědět však pro život nestačí. Důležité také je porozumět potřebám druhých, umět s nimi spolupracovat, komunikovat, cítit, že jsme součástí lidského společenství.

Alenka z následujícího příběhu přišla na svět s postižením. Její rodiče chtějí, aby žila podobně jako jiní lidé. Když dorostla do školních let, hledali pro ni školu, do které by chodila spolu se zdravými dětmi a zvykala si na běžný život. Ta, kterou vybrali, jim vyšla vstříc.

Rodiče Alenky měli štěstí. Se stejnými problémy se u nás bohužel potýkají stovky dalších podobných rodin: školy nechtějí jejich děti s postižením přijímat – obávají se komplikací. Úřady pak pro ně mají jediný recept: dejte je do speciální. Hledat vzdělávací ústav s ochotnými, vstřícnými a odvážnými pedagogy tak musí rodiče sami.

 

  

 

MONIKA ŽĎÁROVÁ, učitelka pardubické waldorfské školy:

Alenka je páťák a mám ji od první třídy. Tehdy nás oslovila maminka, k nám do školy chodil již Alenky starší bratr. Já jsem zkušenosti s vyučováním dítěte s postižením neměla, ale konzultovala jsme to s kolegy a oni mě povzbuzovali, ať to zkusím.

První třída je hlavně třídou kontaktní – prvotní nejsou jen vědomosti, důležité je také sbližování třídy a její soužití. Alenka se snažila zvládnout písmenka i básničky a počítání, ale když se jí něco nedařilo nebo ji někdo rozzlobil, stávalo se, že pastelkou toho druhého pokreslila nebo do něj strčila... To byla její obranná reakce, kterou ventilovala svoji nejistotu.

Po prvním roce k nám nastoupil asistent. Ve třídě jsme měli ještě jednu holčičku s postižením, Valentinku, a ta byla Alenky pravý opak – jak se říká, kam ji člověk postavil, tam ji taky našel.

U Alenky se něco podařilo, v něčem pokročila, ale nebyl v tom žádný systém ani forma a také s dětmi se dál dostávala občas do konfliktů. Problém byl i z naší strany; nedařilo se nám využít k její práci vše, co potřebovala, a ona tak nemohla dost dobře pocítit, když se jí něco dařilo. Pro asistenta bylo navíc skloubení práce s oběma holčičkami s tak rozdílnými povahami dost náročné: Alenka – bojovnice, která vše řeší hned a na místě, Valentinka – plaché dítě bez vlastní vůle.

Druhá a ještě i třetí třída pro mne byly obdobím hledání. Kladla jsem si otázku, zda cesta, kterou jdeme, je správná, a jestli vůbec je možná. Toto období pochyb jsem ale za pomoci kolegů překlenula – říkali jsme si, že jsme nevyčerpali všechny možnosti.

Koncem třetí třídy asistent od nás ze školy odešel, končila mu civilní služba, a odešla i Valentinka – do menšího kolektivu ve speciální škole. Alenku začala doprovázet maminka, která pomáhala i při vyučování, a tehdy nastal zlom. Ony dvě jsou na sebe napojeny. Alenka začala být vyrovnanější. Situací, které hrozily vyústit v konflikt, ubylo – maminka dokázala vycítit, když se k něčemu schylovalo, a citlivým, hlavně pak klidným způsobem to vyřešila. Spokojená byla Alenka i děti ve třídě – náhle tu byl někdo, kdo ochraňoval všechny dohromady.

Do té doby byla Alenka dítě, které chodilo do školy, ale nevědělo vlastně proč; přirozená dětská touha po učení tam nebyla a smysl toho, proč píše například úkoly, neznala. Ke zlomu došlo ve čtvrté třídě. To, co dělá, začalo být pro ni samotnou důležité – tehdy se z ní stala opravdová školačka. A taky partner – partner, který má sebevědomí, partner, který se více kontroluje a vadí mu, když někdo „vybočuje“ třeba tím, že vyrušuje. Náhle vystoupila vnitřní kvalita toho dítěte, které dokáže situace mnohem lépe uchytit a vyjádřit pocitem. Má třeba obrovskou schopnost vnořit se do hudby. Když zasedne ke klavíru, tak tou hudbou vypráví.

 

 

Nemohu si taky nevzpomenout na zážitek z hor. Jeden den došly dětem pohledy od rodičů, které jsem při obědě rozdávala. Na tom jejím stálo „Pro školačku Alenku“, a když zaznělo její jméno, neviděla jsem žádného člověka nikdy předtím zářit tak koncentrovaným a neskrývaným štěstím. To, jak dokáže vyjádřit prožitek, je mimořádné. Je to čisté.

Myslím, že není tolik důležité, kolik vědomostí si ze školy odnese a že možná ne vše se zvládne naučit. Důležitá je stránka sociální – a to jak pro Alenku, tak pro děti ve třídě i pro nás, učitele a dospělé vůbec. Obohacujeme se navzájem. To je to, co dělá naše životy kvalitnější. A já cítím, že díky tomu vyroste z Alenky osobnost.

 

Zdroj: Diář Máme otevřeno? o.s., zaznamenáno ve sborovně pardubické waldorfské školy, červen 2004.




Související články

Martin a Markétka, příběh květnový…
Mýtus:…lidé s postižením nejsou schopni lásky a partnerského vztahu stejně jako zdraví lidé…; Realita: …láska, cit, náklonnost je dána všem bez rozdílu… celý článek

Mýty a realita
Schopnost přijímat druhého takového, jaký je, to je výraz kvality jedince i celé společnosti. celý článek