Příběh přátelství Ireny a Jany

Právo

 Co je přátelství? Součást lidského štěstí? Tmel, který jediný drží pohromadě? Třpyt, který činí život zářivějším? Vrchol hory, kde je možno volně dýchat? Prostor, ve kterém můžeme sejmout krunýř našich nejistot, bázlivosti, nedostatečnosti, bezradnosti?

Podstatu opravdového přátelství nelze dost dobře vyjádřit slovy, je možné je pouze prožít. Takové přátelství je vzácné a je třeba ho objevit, ochraňovat a živit. Vyžaduje vůli, čas, trpělivost a cit, ale toto úsilí, jakkoli velké, stojí za to, protože opravdový přítel s námi nesdílí pouze štěstí a úspěchy, ale také bolesti a zklamání.

Základními kameny „zdravého“ přátelství je vzájemná upřímnost, rovnost obou partnerů a svoboda. Stavbu lze postavit i bez základů, hrozí ale, že hned při prvním otřesu se sesype. Přátelství nikdy nemůže vzejít ze zištnosti – s druhými nás spojuje jen dobré srdce. Tam, kde lidé mají postranní úmysly, kde jeden využívá druhého a manipuluje s ním, kde se jeden cítí být druhému nadřazen, kde je touha vzájemně se vlastnit – tam nemůže přátelství vzniknout. Zakotvíme-li však v sobě pocit úcty k druhým (a taky k sobě), rovnováhu vzájemných potřeb, respekt a toleranci, nalezneme to, co instinktivně hledáme.

 

Irena Šeflová se narodila v Plzni před sedmadvaceti lety. Po střední škole odešla do Prahy, kde dnes žije životem na první pohled zcela běžným: pracuje, má přítele, studuje při zaměstnání, schází se s kamarády, chodí se bavit… Něčím ale přece se Irena od mnohých a možná většiny svých vrstevníků odlišuje. Tady je její příběh.

 

Asi to bylo ve mně odjakživa – ta touha dát svému životu nějaký smysluplný směr. Nevím, kde se vzala, ale ráda naslouchám a pomáhám druhým lidem a mám pocit, že můžu i já jim něco dát. Člověk je často veden nějakou zvláštní silou.

Když vidím člověka s postižením nebo staré lidi, srdce se ozve. Jsou zranitelní a ve mně se ihned probudí ochranitelský pud a touha něco konkrétního udělat. Lidé by neměli být zabředlí jen ve svých problémech.

Přemýšlela jsem hodně o tom, jakou konkrétní podobu by moje pomoc měla mít, když chodím do zaměstnání a času není tolik. Brouzdala jsem po internetu a náhodou jsem narazila na stránky Máme otevřeno?. Napsala jsem tam, jestli vůbec – když nemám žádné zkušenosti – se mohu do některého z programů zařadit, a oni se mi ozvali zpět.

Jako dobrovolnice v Pontonech jsem začala pracovat pro Máme otevřeno? asi tak před rokem. V té době tam byla zrovna jedna „zájemkyně“, Jana Ungrová, a tak nás seznámili, i když bylo na nás, zda si padneme vzájemně do oka.

Vzpomínám na první setkání. Pochopitelně tam byla oboustranná napjatost, nebo alespoň já si to tak pamatuji, kdy jsem si říkala: „Jaká asi bude?“ Přivítal mě rozesmátý obličej, vždyť Janě neřekne nikdo jinak než „sluníčko“. Hodně jsme si ten první den povídaly – bylo to upřímné a otevřené.

Zpočátku byla naše setkávání trochu chaotická. Tím nemyslím, že bychom se třeba nedokázaly shodnout na tom, kam půjdeme a co budeme dělat, spíše šlo o určitá pravidla a jejich dodržování, například co se termínů schůzek týče. Teď už to ale funguje dobře.

Vídáme se jednou týdně, voláme si. Jana miluje zvířata a naše kroky často míří do zoologické zahrady. Hodně – a taky o všem možném – spolu mluvíme, klidně třeba poklábosíme o intimních vztazích mezi mužem a ženou. Chodíme na procházky, občas plavat, Jana taky vyrazila se mnou a mými kamarády na víkend na Šumavu. Bylo to krásný víkend – poznala mé přátele a oni ji, zdolala s námi několikakilometrovou túru na hrad Kašperk, večer jsme zapálili oheň, zpívali…

Jana mi důvěřuje a když potřebuje oporu, jsem jí nablízku. Takový příklad: má obrovský strach z výšek a strašně moc jej chtěla překonat. Rozhodly jsme se tedy, že „zdoláme“ Petřínskou rozhlednu. A zvládla to. (I když musím přiznat, že až na druhý pokus. Poprvé, když chtěla Jana „překonat sama sebe“, měli totiž Petřín pronajatý filmaři, takže jsme to musely o týden odložit a místo toho šly do obrazárny.)

Jana je citlivá a vnímavá, má výbornou paměť. Upozorňuje mě na mnoho zdánlivě obyčejných věcí. Je pro ni důležité, aby kolem ní byla pohoda, sama ji taky umí vytvářet. Je obětavá a tam, kde je třeba, pomůže. Její důvěřivost by člověka mohla svádět k tomu, že ji bude třeba poučovat, „vychovávat“, měnit… Já ale nechci poučovat někoho, kdo je moje kamarádka. Beru Janu takovou, jaká je.

Naše setkání mi hodně dávají, učím se trpělivosti a taky umět tomu druhému naslouchat. Posouvá mě to k věcem, kterým chci lépe porozumět, a je to taky důvod, proč studuji psychoterapeutickou fakultu. To mě hodně zajímá. Člověk by měl poznat hlavně sám sebe, pak může porozumět druhým a pomoci jim.

 

 

V posledních dnech a týdnech září Janiny oči jasněji než kdykoli předtím. Splnilo se jí totiž jedno velké a tajné přání – má přítele. Mé přání do budoucna? Aby na společné cestě našli to, co hledají, a aby měli šanci spolu žít. Abychom se i nadále setkávaly a mohly si sdělovat radosti. A když nastanou starosti nebo problémy, které život přináší, abychom je mohly spolu řešit.

Jednoduchý recept na to, jak změnit vnímání společnosti na lidi s postižením, nejspíš neexistuje. Lékem je výchova, informace, otevřenost… Pojďme se blíž seznámit a zkusme pohlédnout na svět očima člověka s postižením; život kolem nás možná uvidíme barevnější, lidštější, všimneme si jeden druhého. A pochopíme, že to, co je nejdůležitejší, je láska k člověku. Nebuďme k lidem s postižením pouze „slušní“. Snažme se otevřít svá srdce.

 

Zdroj: Diář Máme otevřeno? o.s., zaznamenáno na přelomu června a července 2004.




Související články

Nepomáhejte víc než je nutné. Asistujte!
Lidi s mentálním hendikepem a jejich asistenti a asistentky besedují v projektu Žijí mezi námi se středoškoláky o svých životech, právech a povinnostech celý článek

To, jak velká jsem, mě netrápí
Mám prostě takovou povahu: když na mě přijdou smutky, snažím se to přebít nějakou aktivitou, nebo jdu mezi kamarády a vypovídám se z toho… celý článek

Martin a Markétka, příběh květnový…
Mýtus:…lidé s postižením nejsou schopni lásky a partnerského vztahu stejně jako zdraví lidé…; Realita: …láska, cit, náklonnost je dána všem bez rozdílu… celý článek

Mýty a realita
Schopnost přijímat druhého takového, jaký je, to je výraz kvality jedince i celé společnosti. celý článek