Story naší Kačenky


TĚLO ČLÁNKU:

Story naší Kačenky

"Tak jsem se konečně rozhoupala...zkusím sepsat příběh naší rodinky, který

nás všechny hodně změnil .

Na miminko jsme se strašně moc těšili,jen k nám pořád nechtěl ani čáp,ani

vysněná vrána zabloudit.A tak jsme se těšili,snažili,já brečela a

brečela.Po roce jsme si řekli dost a nanosili domů hromady a hromady

katalogů z různých cestovek, s tím,že si ještě vyrazíme a přivezeme si

mimi z dovolený.

Ale ejhle...4.12.jsem v šupleti našla těhu test a tak jsem šla na věc.

Uklízím si ,dělám ranní kafíčko a jen tak mimoděk jsem mrkla na test,

chvíli trvalo, než si ti panáčkové v mojí hlavě předali info, ale ona tam

byla! Ta druhá, vysněná čárečka tam byla!!!

Zmateně jsem si sedla a najednou mi došlo, že je to SKVĚLÝ! Hned jsem

sáhla po telefonu, vytočila číslo na manžu a nakonec to típla. Napadlo

mě,že nechám ten krásný vánoční dáreček opravdu až pod stromeček. A tak se

stalo...

(No,ne úplně-jsem drbna, tak jsem to alespoň zavolala kamarádce)

23.12 jsem večer vlezla do vany, povídala si s mimíčkem ,který ještě ani

nebyl mimísek a najednou koukám a krev...začala jsem hystericky ječet,

manža přilítl a já musela s pravdou ven .Žádná radost se nekonala(proč

jsem vlastně koupila to sněžítko,do něj vložila těhu test a tím to chtěla

manžovi oznámit??), letěli jsme na soukromou kliniku, kde mě vyšetřili a

řekli, že je to jen špinění, že se nic neděje a mám zajít druhý den na

další kontrolu.

Můj muž měl radost,že se to konečně povedlo,já že on má radost a tak jsme

měli všichni radost..vlastně celé těhotenství.

Na ranní objímání záchodové mísy raději zapomenu, ale holt to k tomu patří

a já jinak byla štěstí samo. Vesele jsme se scházely s holkama, ukazovaly

pupíky ,ládovaly se zmrzlinou a bylo nám dobře.

Přišel květen a naše mami si vzpomněla zrovna v dobu, kdy tatík ležel po

operaci v nemocnici, že je potřeba něco důležitého na chaloupce. Jelikož

tam jezdím moc a moc ráda, celkem s nadšením jsem přislíbila, že vyzvednu

ji i brášku a vyrazíme za sluníčkem..

Teď si tak matně vzpomínám, že jsem byla večer unavená, nechtěla jsem nic

jíst, čímž jsem matku naprosto šokovala a když jsem si lehla na pravý bok,

tak mě to bolelo. Ale když jsem to řekla mamině, coby zdravotní sestře,

tak odvětila, že je to normoš, že už mám pořádný pupík a tak moje pohodlí

bude stále menší a menší.

Ráno nás probudilo sluníčko a já vyrazila bosky do zahrady, spokojeně se

usadila, vyvalila bříško a čekala, až Jiřík (bratříček) doveze čerstvé

pečivo a já tomu kopajícímu mrňouskovi pošlu dobrotku. Tehdy už jsme

věděli, že pravděpodobně čekám holčičku, ale se jménem jsme se zatím

neobtěžovali - byl to prostě Matouš.

V klidu jsme posnídali, popovídali si, mamina přednesla plán akce a já

zjistila ,že je to superr - moje role byla jen ukuchtit oběd a odpočívat s

nohama na stole - samozřejmě venku.Zkontrolovala jsem,jestli mamina i

Jiřík dodržují plán a vrhla se připravit oběd-obalovaný květák a

brambůrky.

Naporcovala jsem květák, Jíra přišel pro změnu kontrolovat mě a najednou

mi bříškem projela ohromná bolest, až jsem se zakymácela a na poslední

chvíli se chytla stolu.Jiřík přiskočil, dotáhl mě do obýváku na gauč a

letěl pro maminu .Ta na nic nečekala ,popadla telefon a volala záchranku -

marně. Prý nemají volný vrtulník a do našeho kraje na konci světa sanitu

nemohou poslat. Svorně jsme si zanádavali, Jíra vypnul plyn,, vyhodil

elektriku, mamina sebrala moje veci a už jsem startovala auto, modlíc se,

aby to byl planý poplach a vše bylo v pořádku.

Až mnohem později jsme zjistili, že jsme zapomněli zamknout..někde na

cestě z Vysočiny do Pardubic.Cesta to byla strašná, bolesti byly stále

silnější a častější .Mamina statečně volala do nemocnic po cestě ,kde nám

oznamovali, že bude nejlepší ,když dojedeme do té další...a tak jsme

minuli Hlinsko, Chrudim, volali do Pardubic ,kde nám řekli ,že v tomto

případě pomůže jen HK!

Já se kroutila za volantem vinou střídajících se křížových bolestí a křečí

v bříšku.

Dojeli jsme domů, já se sotva vyhrabala z auta ,za volant usedl manžílek,

Jíra prohlášil, že nemusí být všude a rozhodl se jet domů busem, zatímco

my vyrazili směr HK.

Manžel jezdí přesně podle předpisů, takže vesele zařadil 3 a jel

předepsanou 40km/hod (opravovali silnice Pce-HK). Jak jsem ho celou tu

dobu titulovala a jak mu vysvětlovala ,že má OPRAVDU přidat, psát raději

nebudu- byla jsem opravdu hnusná.

No a aby toho nebylo málo, tak zrovna v tu dobu předělávali i fakultku.

Honili nás z budovy do budovy ,já už skoro nemohla a když přišla jedna z

nejsilnějších kontrakcí, tak jsem si dřepla před budovou chirurgie a

oznámila, že dál už FAKT nejdu. Jak mě dotáhli až do budovy nevím ,jen si

pamatuju skleněný dveř , kam mě Miloš strčil a křičel (už chytil hysterák

stejně jako já), že potřebujeme doktora-okamžitě.

Najednou to byl fofr, já ležela svlečená na lehátku, nade mnou se skláněla

příjemná sestřička, připojovala mi monitor a snažila se mě uklidnit

Přiběhla doktorka, okamžitě mě prohlížela a kroutila hlavou...a tehdy mi

to došlo.

"Ježíši vždyť já rodím?Jak rodím?Vždyť je brzy!".

Asi vám budu připadat divná,ale mě opravdu do té doby nenapadlo, jak to

je. Jen jsem věděla, že mě všechno strašně bolí,že se něco děje a že mi

musí někdo pomoct a najednou jsem zjistila ,co mamina věděla už cestou z

chalupy.

Doktorka mi řekla ,že mi nebude lhát, že je příliš brzy, děťátko je příliš

malé a porod je už příliš daleko. Jak mě tím vyděsila, si asi umíte

představit..

Konečně byl připojen monitor a ozvalo se strašné ticho..jen šum. Srdce mi

poskočilo a vyhrkly mi slzy.

A najednou jsem to slyšela,jen jsem si zašeptala "ťuká"..a opravdu!

Srdíčko naší holčičky Matouše ťukalo..

Okamžitě se rozjel naprostý chaos, kolem pobíhaly sestřičky, doktoři,

dostala jsem 3 injekce-ani nevím na co, ale to mi bylo fuk .Doktorka mi

povolila 5minut s maminou a manželem. Mamka mě jen obejmula a raději

pustila Miloše..byl bílý jak stěna, vyděšeně se usmál, dal mi pusu,

zašeptal, že mě miluje a že to bude dobrý.

Porod?Strašný...každý radil něco jiného, všude spousta lidí, naprostý

blázinec. Mám tlačit? A jak asi? Doktorka na mě křičela, že jsem snad

prošla kurzem...nějak mu nedošlo, že ve 24tt kurzy opravdu nejsou

aktuální. Přesto jsem tlačila - samozřejmě naprosto špatně, takže mi

popraskaly žilky v obličeji, na hrudi, oči jsem měla jak angorák. Stahy

jsem již dávno neměla, ani jsem necítila potřebu tlačit - nic. Jen

nervozní křik doktorky mi připomínal, že tlačit prostě musím - za každou

cenu.

Každopádně mi nakonec sestřička pomohla, jemně mi zmáčkla břicho, já

zatlačila a už jsem cítila, jak je mimi venku...a zase ticho...děsivé a

tíživé ticho. Všichni se po sobě jen podívali a v tom se ozval

nejkrásnější pláč na světě..sice slaboučký, ale pláč..pláč naší

holčičky..pláč mojí Kateřiny,Kačenky,Káči,Káti,Katušky...

Sotva jsem stihla letmo pohlédnout na to maličké nic a už mi ji odnášeli

do připraveného inkubátoru a úprkem s ním letěli na JIP. Tak takhle jsem

si první setkání s mimískem opravdu nepředstavovala.

Jakmile jsem se trošičku cítila v pořádku, bylo mi oznámeno, že musím na

vyčištění, protože mi neodešla placenta tak, jak by měla. Zkontrolovali ji

a prý část chybí. V tu chvíli jsem byla natolik vyčerpaná, že jsem jen

přikývla a vůbec neměla ani ponětí, co mě ještě čeká za "radosti porodu".

Doktorka si přinesla kleště, začala je do mne rvát a ač jsem byla dost

apatická, tak jsem začínala bolestí křičet a prosila ji, jestli nemůže

použít menší. Nemohla - na patře měli jen střední velikost (bohužel si

nevšimla, že jsem přece jen drobnější postavy) a silou pokračovala v již

započaté činnosti. Po chvíli jsem se znovu ozvala, zda-li by nemohla

alespoň dát nějakou injekci na bolest - znecitlivění. Odpovědí mi bylo

strohé "to maminko vydržíte". Měla pravdu, sice v slzách, ale vydržela -

na zulámané nehty od zatínání do dlaní, raději zapomenu.

Následovalo povinné vyprázdnění, což probíhalo tak, že přišla sestra,

zjistila, že opravdu na záchod nedojdu, odešla, vrátila se, beze slova

pode mne strčila mísu a odešla. A tak jsem si tam trůnila na lehátku,

sedíc na míse a apaticky zírala, jak se se mnou točí celá místnost. No,

hlavně že se zadařilo..

Když ke mně konečně pustili zoufalého, vyděšeného a už soptícího Miloše,

hned bylo líp..dostala jsem pusu a v momentě ho nutila, ať běží na JIP, ať

zjistí, co se dá a hlavně ať spočítá, jestli má ruce, nohy, hlavu,

prstíčky.

Vrátil se během chvilky, smutný a podával mi digi foťák. Naše maličká byla

opravdu hodně maličká,ale ve své ošklivosti táááák strašně krásná.

Ubytovali mě na urologii - zmatek s přestavbou špitálu a já usnula už v

sanitce, kterou mě přepravovali z budovy do budovy. Během dvou hodin jsem

byla rozhodnuta okamžitě jít za malou, cítila jsem obrovskou potřebu být s

ní, ale naštěstí měly sestřičky mnohem víc rozumu než já sama.

Kačenku jsem viděla až druhý den, dřív mě k ní nepustili. Došla jsem k

inkubátoru, řekla "ahoj Sluníčko moje". Přišel doktor a oznamoval mi její

stav. Prý je to moc vážné, je strašně maličká, nezralá (to bylo velice

oblíbené slovo,kterým vysvětlovali všichni vše), ale všechna vyšetření

jsou v pořádku. Prý je to hodně zlé, ale nemám zoufat, pravdu ukáže až

čas.Taky přiznal, že Kačenka moc šancí nemá a víc mi řeknou po prvních

4dnech, které jsou u nedonošeňátek nejvíc kritické.

Tak to byla první část našeho příběhu..zbytek se budu snažit napsat co

nejrychleji.

zatím ahoj MM

JMÉNO AUTORA: Michaela Mrkvičková

EMAIL_AUTORA: miselline@seznam.cz

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz