Mateřství a péče o rodinu

Rodina

Přestože se tradiční představa matky jako výhradní správkyně domu a pečovatelky o vlastní dítě mění, je to stále představa, kterou společnost používá jako svůj výchozí bod. Vzhledem k tomu, že handicapované ženy jsou považovány za závislé a potřebující péči, je pro mnohé obtížné představit si, jak může handicapovaná matka splňovat pečovatelskou a výchovnou mateřskou roli (Shaul, Dowling & Laden, 1985).

Široce rozšířená víra, že handicapovaná žena nemůže a neměla by rodit a vychovávat děti ztížila handicapovaným ženám hledání lékaře, který je přijme. Je pro ně také problematické získat přístup k informacím a službám, které souvisí s jejich speciálními potřebami (Finger, 1985; Projekt Ženy a vědomí handicapu [Women and Disability Awareness Project], 1989). Když se handicapované ženy matkami přece jen stanou, setkávají se s mnoha potížemi, protože nehandicapovaný svět předpokládá, že jsou v důsledku handicapu jako matky nevhodné. Mnohé ztratí při rozvodu právo o své děti pečovat, zatímco jiným je jejich dítě odňato z péče státními sociálními agenturami pouze na základě toho, že jsou handicapované (Corbett, 1989). Handicapované ženy uvedly nejen to, že mají potíže stát se biologickými matkami a ponechat si své děti ve vlastní péči, ale že se setkaly i s diskriminací při pokusech děti adoptovat nebo se stát jejich pěstounkami (Asch and Fine, 1988; Finger, 1985). Pokud si dokážou ponechat své děti, mohou se setkat s dalšími potížemi při jednání s jeslemi a školkami a jinými zařízeními pro malé děti, která tradičně potřeby handicapovaných matek opomíjela a ignorovala.

Existují jen ojedinělé zprávy o mateřství zakušeném handicapovanými ženami. Tyto zprávy byly většinou sepsány ženami, které jsou fyzicky handicapované (Anderson, 1985; Hyler, 1985; LeMaistre, 1985; Roth, 1981), nebo byly založeny na rozhovorech s touto skupinou matek (Shaul, Dowling, & Laden, 1985). Mentálně retardované matky v této literatuře představeny nebyly, následkem toho jsou ještě neviditelnější než jiné handicapované ženy a o jejich životech a bojích se toho ví velmi málo. Omezeně dostupné informace byly sepsány odborníky, kteří mají sklon diskutovat o mentálně retardovaných matkách z hlediska potíží, které způsobují službám veřejné sociální péče, se kterými se setkávají (Budd & Greenspan, 1985; Shilling, et al., 1982; Whitman & Accardo, 1990). Dostupných je jen málo zdrojů, pokud vůbec nějaké, které představují vlastní úhel pohledu a vlastní zkušenost mateřství. Jeden z nemnohých dostupných zdrojů o této skupině matek zjistil, že 25% z nich byly jejich děti odebrány z péče (Whitman & Accado, 1990).

I když strach společnosti z toho, že handicapované ženy budou rodit defektní děti je z větší části nepodložený, protože rozsáhlá většina handicapů není dědičná, vyústil tento strach ve vážnou diskriminaci handicapovaných žen obecně a mentálně retardovaných žen zvlášť. Kolem přelomu století bylo to, o čem se mluvilo jako o „prostoduchosti“, považováno za hlavní společenskou hrozbu. Jak se odráží v následující citaci z roku 1908, obvykle se věřilo, že prostoduchost je dědičná: „Žádná prostoduchá matka nebude mít nikdy dítě, které je v každém ohledu absolutně normální“ (Johnson, cit. in: Wolfensberger, 1975: 38). Mnohem důležitější bylo, že se o těchto ženách myslelo, že postrádají morální zábrany týkající se sexuálních aktivit, a věřilo se, že následkem toho by rodily velké množství nelegitimních a duševně méněcenných dětí (Simmons, 1982). Preventivní opatření zavedená proti této hrozbě zahrnovala nucenou sterilizaci prováděnou ve velkém měřítku (Scheerenberger, 1987), také byly ustaveny instituce pro „prostoduché ženy ve věku rození dětí“, kde byly ženy s mentální retardací odděleny jak od společnosti, tak od mentálně retardovaných mužů.

Ještě v roce 1960 mělo 26 států [v Americe] sterilizační zákony a tak nedávno jako v roce 1980 zakazovalo 33 států lidem s mentální retardací ženit se a vdávat (Scheerenberger, 1987). Žádná skupina handicapovaných žen nebyla tak vážně diskriminovaná co se týče svých reprodukčních práv jako ženy mentálně retardované a některé z mýtů obklopující mentálně retardované ženy, jako třeba mýtus o jejich nekontrolovatelné sexualitě, jsou dnes naneštěstí stále příliš živé (Sank & Lafleche, 1981).

 

Zdroj: Rannveig Traustadottir - Obstacles to Equality: The Double Discrimination of Women with Disabilities (Překážky k rovnoprávnosti: Dvojitá diskriminace žen s handicapy), Center on Human Policy, červenec 1990, Překlad: Martina Jakubův




Související články

S bříškem a handicapem
Velmi potřebný manuál určený ženám s postižením. Informace o tom, co je možno při plánování mateřství, v průběhu těhotenství a porodu očekávat a vyžadovat. celý článek

Rodiče s postižením intelektu
Ačkoli si většina lidí myslí opak, lidé s postižením intelektu mohou být dobrými rodiči. Předpokladem schopnosti rodiče poskytovat dětem náležitou péči není jen intelekt. celý článek

Krásné a perfektní tělo
"Máme-li tělo, které neodpovídá ‚standardům krásy‘, velmi rychle zjistíme, co společnost od žen požaduje.“ aneb Hledání odpovědi na otázku „kam patří ženy s postižením?“ celý článek

Ženy a zaměstnání
Pokud se týká zaměstnávání lidí s mentální retardací, být ženou může být větším hendikepem než druhotné postižení tělesné, smyslové či poruchy chování. celý článek

Jakou antikoncepci?
…jakákoliv antikoncepce by měla být důsledkem dobrovolného rozhodnutí uživatelky s plným uplatněním základního lidského práva na plánované rodičovství. celý článek

Mluvme o sexualitě
Jako rodiče dítěte se specifickými potřebami se pravděpodobně v některém období jeho života budete zabývat jeho sexualitou. A jak na to? celý článek

Sexualita a lidé se specifickými potřebami
V dnešní společnosti je sex často spojen s mládím a fyzickou kondicí; společnost proto často považuje člověka s postižením za asexuálního. Samozřejmě tomu tak není... celý článek