Martin a Markétka, příběh květnový…


Mýtus: ...lidé s postižením nejsou schopni lásky a partnerského vztahu stejně jako zdraví lidé…

Realita: ...láska, cit, náklonnost je dána všem bez rozdílu…

 

Letící šíp… Něco z našeho nevědomí tam venku někoho nebo něco zahlédne a pocítí potřebu mu říci „Ano“ nebo „Ne“. Šíp vyletí ke svému cíli. Kousek z nás samých se tím pádem v té osobě nebo věci zachytí. (Také se tomu občas říká „zamilovanost“…) …A my nemáme žádnou moc nad dráhou vystřeleného šípu…

Robert Bly a Marion Woodmanová, Král Panna

 

MARTIN Jmenuji se Martin a je mi jednatřicet. Žiju s mámou, babičkou a s mladším bráchou na Jižním Městě. Chodil jsem do zvláštní školy a pak jsem se šel učit na zedníka. Když jsem měl jít do třeťáku, odvezli mě do Bohnic. Sestřička říkala, že si pro mě přijdou rodiče a vezmou mě domů, ale strávil jsem tam rok nebo dva, už si to přesně nepamatuju. Měl jsem tam sice kamarády, ale byl jsem jak ve vězení… Potom mě pustili domů. Máma mi našla, že se budu učit na kuchaře. Bylo to pro postižený. Jezdili jsme z Karlína z náměstí v pondělí ráno a v pátek se vraceli. No a našel jsem si holku, tak dva dny nebo dva týdny jsme spolu chodili, ale doma jí to zakázali. Pak jsem začal chodit s Pavlínou. Chodili jsme spolu měsíc nebo měsíc a půl, vždycky mi volala do práce, jestli se můžeme vidět, a já na to „Tak jo“. Pak mi řekla, že se mnou chodit nechce, ona si ze mě dělala šoufky. No a pak mi tahle Pavlína, co si ze mě dělala šoufky, řekla, že mě seznámí se svou kamarádkou, a tak mě seznámila s Markétou, mojí Markétou. Dělám v Olympiku, myju nádobí a dělám ve skladu. Práce se mi líbí, s lidma jsem taky rád. Najím se tam, mám rád rýži, když jsou knedlíky, tak to já jdu pryč. Kdybych si mohl vybrat, tak bych chtěl pracovat tam, kde je teplo. Myl bych nádobí v hotelu a ten hotel by byl u moře. Ale neumím žádnou řeč. Třeba chorvatština je ale češtině podobná, takže bych se ji možná naučil raz dva, kdybych tam pracoval. A mám internet. A to je o mě všechno.

 

MARKÉTKA Jmenuji se Markéta a je mi dvacet šest let. Mám mladší sestru, té je třiadvacet. Někdy se sice pohádáme, ale jinak spolu vycházíme dobře. S rodiči taky dobře vycházím, vídáme se pravidelně každý den, bydlím ještě doma. Chodila jsem do zvláštní školy na Vyšehrad, do Boleslavovy ulice. Do takové té velké žlutočervené budovy, jde se tam po schodech dolů. Když jsem skončila, nastoupila jsem do rodinné praktické školy, tam se mi líbilo: měli jsme psaní na stroji, šití, zdravotní výchovu, rodinnou výchovu, ze všeho nejvíc mě ale bavilo vaření. Po rodince jsem chodila na keramiku, tři roky. Teď pracuji v chráněné textilní dílně na Lužinách – děláme tam na stavech a na rámech, menší koberce a přehozy z přírodních materiálů, s různými vzory, třeba kostičkami. Je nás tam kolem dvaceti, holky i kluci, mám tam kámoše i kámošky. Kdybych si mohla vybrat, co bych chtěla dělat, tak mým snem je bydlet v Karlíně spolu s Martinem.

 

 

MARTIN A MARKÉTKA Seznámili jsem se spolu přes moji bývalou holku a zároveň kamarádku Markéty Pavlínu. Ona nás představila. Teď spolu chodíme už šest měsíců. Vídáme se denně. Mimo sobot a nedělí, to Markéta jezdí s rodiči na chalupu. Rodiče o našem vztahu vědí. Máma Markéty už mě viděla několikrát, náhodou na ulici, sestra Markéty a její táta taky, ale u nich doma jsem ještě nebyl. Jsme spolu každý den, chodíme na procházky. V kině jsme byli jen jednou, před týdnem, protože rodiče nechtějí Markétu nikam pustit, musí být v pět hodin doma. Je těžké si vydupat, aby mohla být delší dobu venku, nechce se hádat. Je v práci do dvou, já do tří, můžeme být spolu jen asi hodinu. Pak Markéta musí domů, ale vždycky si ještě večer zavoláme. V práci mi říkali, že bych měl tátu a mámu Markéty konečně navštívit a promluvit si s nimi. Myslím ale, že si to nepřejí, je však pravda, že jsem to ještě nezkoušel. Markéta říkala, že kdyby jí rodiče zakázali se mnou chodit, tak by si sbalila všechny věci a šla by bydlet se mnou. Rozumím tomu, že se o Markétu bojí, aby se jí něco nestalo, je holka. Já ji ale vždycky doprovodím. Každý den. Stejně ale chceme, aby jí povolili být venku aspoň do osmi. Chodíme taky jednou za čtrnáct dní mezi sebeobhájce. Já tam nechtěl, ale když chodila Markéta, tak jsem taky začal. Probíráme různé problémy, hledáme řešení, mluvíme o zákonech, právech a tak. Plány, které máme? Jsme spolu šťastní a patříme k sobě. Markéta je holka, jakou jsem hledal. Ona o mě ví všechno. Bál jsem se, jak se zachová, až jí o sobě všechno povím. Ona mi ale řekla, že horší by bylo, kdyby se to nedozvěděla ode mě, ale od někoho jiného. Mám Markétu rád. A chceme se vzít. Nevíme, co tomu řeknou rodiče. Svatbu uděláme v Olympiku, už jsme o tom mluvili u nás v práci.

 

 

Zdroj: Diář Máme otevřeno? o.s., zaznamenáno v kavárně Vesmírna, červen 2004.

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz