Modely mentální retardace


Spolu s rozvojem integračního a inkluzivního úsilí a snahy o začlenění lidí s mentální retardací do běžné společnosti, roste také nutnost změny mnohých společenských systémů a hledání vhodných způsobů, jak k lidem s mentální retardací přistupovat.

 

V současné době můžeme najít tři základní modely mentální retardace. Prvním a nejrozšířenějším z nich je LIMITAČNÍ MODEL, který definuje mentální retardaci zejména z hlediska podprůměrného obecného intelektového fungování a nedostatečného adaptačního chování. V rámci tohoto modelu je mentální retardace například definována jako „závažné postižení vývoje rozumových schopností prenatální, perinatální nebo časně postnatální etiologie, které vedou i k významnému omezení v adaptivním fungování postiženého dítěte či dospělého v jeho sociálním prostředí“ (Říčan, Krejčířová a kol., 1997, str. 151).

Tento model má dlouhou tradici ve zdravotnictví a rozvíjí se již od počátku minulého století. Vychází zejména z lékařsko-legislativních názorů na lidi s mentální retardací, které podle Dolejšího (1973) ve vztahu k těmto osobám zdůrazňují péči, celoživotní společenskou nedostatečnost a závislost na druhých osobách.

Diagnostika mentální retardace je postavena především na zjišťování intelektové úrovně měřené testem inteligence a posuzování adaptivního chování vzhledem k prostředí, ve kterém tento člověk žije. Hranice mentální retardace je stanovena hodnotou IQ pod 70 bodů a jednotlivé stupně mentální retardace (lehká, středně těžká, těžká, hluboká) jsou definovány jako kontinuum, vymezené určitým intervalem hodnoty IQ.

Mentální retardace je vymezena jedincem a popisují se zejména jeho omezení (limity), nedostatky a zpomalení jeho vývoje vzhledem k normě určitého věku.

Tento model měl svůj význam v minulosti, kdy se předpokládalo, že nejvhodnější variantou způsobu života je pro lidi s mentální retardací speciální, chráněné nebo ústavní prostředí, do kterého byli lidé s mentální retardací zařazeni zpravidla vzhledem ke své intelektové úrovni. Pokud však uznáme právo lidí s mentální retardací žít v prostředí, které je přirozené pro jejich vrstevníky, pozbývá již tento model do značné míry smyslu a jeho využití pro řešení otázek, které sebou integrační úsilí přináší, je minimální.

Nevýhodou limitačního pojetí mentální retardace je, že často svádí společnost k vnímání a hodnocení lidí s mentální retardací jako dětí, nehledě na jejich pokročilý věk a přirozené vývojové potřeby, které jsou ignorovány a dále, že popis omezení a nedostatků podporuje soustrastný, litující přístup k lidem s mentální retardací, který vede až k jejich choulostivému opečovávání.

 

Druhým modelem, který můžeme v současné době vysledovat, je POPISNÝ MODEL, který se snaží předcházet negativním jevů, které vyplývají z používání diagnóz k popisu člověka („nálepkování“ – „labeling“) a to zejména stigmatizaci, budování předsudků a zjednodušenému vnímání člověka.

Tyto přístupy se cíleně vyhýbají užívání pojmu „mentální retardace“ a pokud jej musejí využít, mluví raději o lidech s mentální retardací, než o „mentálně retardovaných“, aby zdůraznili, že na prvním místě je nutno vidět lidskou bytost a teprve až pak se zajímat o mentální retardaci, jako jedné z mnoha jejích charakteristik.

Tento model není a stěží může být někde systematicky zachycen, ale můžeme jej vysledovat v různých definicích mentální retardace, která si stanovují mnohé skupiny osob či občanská sdružení, která s těmito lidmi pracují.

Jejich definice se zpravidla opírají o anglický termín „learning disability“ či „learning difficulty“, který můžeme volně přeložit jako „nepružnost učení“ a který se v anglicky hovořících zemích mnohdy používá zástupně k termínu „mentální retardace“. Tyto modely se snaží konkrétně a věcně popsat, v čem se mentální retardace projevuje v běžném každodenním životě a jaký v něm má význam.

Osoba s mentální retardací by podle tohoto modelu mohla být například popsána jako osoba, která má oproti většině lidí tendenci k pomalejšímu učení a mohou pro ni být obtížné úkoly jako zacházení s penězi, čtení, psaní, oblékání nebo hovoření o vlastním názoru. Kvůli obtížnému učení může tato osoba postrádat sebevědomí, některé sociální dovednosti a mít potíže přizpůsobovat se změnám. Definice tohoto modelu však zdaleka nejsou jednotné (a vzhledem ke své filozofii snad ani být nemohou), ale spojuje je snaha vidět na prvním místě člověka v kontextu běžného života a běžných činností.

Výhoda tohoto modelu spočívá zejména v osvětové činnosti a boji proti předsudkům a stigmatizaci lidí s mentální retardací. S ohledem na jeho nesystematičnost a tendenčnost je však v rámci integrace jeho využití mimo osvětovou činnost do značné míry omezené. Kritice také musíme podrobit popisný model, který se o lidech s mentální retardací vyjadřuje jako o „lidech se speciálními potřebami“, což implikuje, že tito lidé mají nějaké „odlišné“ či „jiné“ potřeby, které lidé bez postižení nemají. Ve shodě s Dolejším (1973, str. 31) však uveďme, že „člověk se i přes svou mentální retardaci nemůže vymykat všeobecným psychologickým zákonitostem“. Člověk s mentální retardací tedy nemůže mít a nemá jiné potřeby, než člověk bez postižení, neboť základní lidské potřeby jsou univerzální. Nemůžeme však vyloučit fakt, že se lidé mohou lišit ve způsobu jakým své potřeby uspokojují. Způsoby, jakými uspokojujeme své potřeby, se obvykle liší s ohledem na naše osobní možnosti, vlohy, sociální podmínky, ve kterých žijeme a vývojové stádium, ve kterém se nacházíme. Není tedy divu, že lidé, kteří vyrůstají ve speciálním prostředí, si také naleznou speciální způsoby, jak své základní lidské potřeby uspokojovat nebo jak čelit jejich neuspokojení.

 

Vzhledem k integraci lidí s mentální retardací do běžné společnosti se jako nejvhodnější model mentální retardace jeví EKOLOGICKÝ MODEL, který se odráží v pojetí mentální retardace, jak jej prosazuje Americká asociace pro mentální retardaci (American Association on Mental Retardation – AAMR). V tomto pojetí není mentální retardace absolutním znakem, který je vymezen jednotlivcem, ale je dána dynamickou interakcí mezi charakteristikou jedince a charakterem prostředím, ve kterém se tento jedinec pohybuje.

Tento model je podle Huanga (1997) postaven na třech pilířích, jejichž popis je nutný k pochopení konkrétního člověka s mentální retardací.

Prvním z těchto pilířů jsou kompetence (capabilities), které tento člověk má a které jsou popisem toho, co jedinec dokáže, co umí a zejména toho, jaké jsou možnosti jeho budoucího rozvoje. K tzv. pozitivní diagnostice, ve které se popisují jedincovy silné stránky je zde navíc připojen také odhad možností v rozvoji jedince v souvislosti s následujícími dvěmi pilíři.

Druhým pilířem je prostředí (environment), které určuje podmínky, ve kterých člověk s mentální retardací bude žít, učit se, pracovat a setkávat se s ostatními lidmi.

Třetím pilířem je pak fungování (functioning), které je definováno jako stupeň podpory, kterou člověk s mentální retardací potřebuje, aby mohl ve výše definovaném prostředí úspěšně žít a tedy „fungovat“. V rámci tohoto pilíře se rámcově rozlišují čtyři základní stupně podpory – občasná (intermittent), omezená (limited), rozsáhlá (extensive) a pervazivní (pervazive). Tyto stupně podpory však nemusejí nutně korespondovat s klasifikací mentální retardace v rámci limitačního pojetí (tj. lehkou, středně těžkou, těžkou, hlubokou), ale mohou se měnit vzhledem k prostředí, ve kterém se člověk s mentální retardací pohybuje.

Člověk s lehkou mentální retardací může například potřebovat vyšší míru podpory při zácviku v náročnější pracovní činnosti, než člověk s těžším postižením, v jehož možnostech byla rychlá a dobrá adaptace na méně náročnou pracovní činnost.

Vzhledem k faktoru lidského vývoje a schopnosti učit se a osvojovat si nové dovednosti, je také vhodné navrhnout do tohoto modelu ještě čtvrtý pilíř – čas, který bychom mohli definovat jako období, po které je určitý stupeň podpory poskytován.

V nedávné době byla Americkou asociací pro mentální retardaci vydána standardizovaná škála („Supports Intensity Scale“), která měří právě míru podpory, kterou člověk potřebuje, aby mohl žít v běžném prostředí. Diagnostika mentální retardace může být tedy kromě měření inteligence a posuzování adaptivního chování obohacena ještě o měření a popsání potřebné míry podpory, která je pro sociální práci s lidmi s mentální retardací velmi dobře prakticky využitelná.

Výhodou tohoto modelu je kromě praktické využitelnosti s ohledem na integrační tendence také to, že zdůrazňuje interakční povahu mentální retardace mezi jedincem a prostředím. Z tohoto úhlu pohledu získávají tíživé a často se objevující otázky typu „Mohou tito lidé pracovat na běžném pracovišti?“, „Mohou žít samostatně?“, „Mohou žít sexuálně?“, „Mohou mít děti?“, novou dimenzi a předmětem úvah již není, zda-li lidé s mentální retardací vzhledem ke svým možnostem a intelektu něco mohou a něco nemohou či zda na něco mají či nemají právo, ale za jakých podmínek a v jakém prostředí mohou své možnosti naplnit, jakou podporu jim k tomu musíme poskytnout a jak dlouho jim ji bude nutné poskytovat.

Všichni lidé, kteří se na integraci lidí s mentálním postižením podílí jistě velmi dobře ví, jaký je právě tohle složitý a těžký úkol. Nikdo však nikdy netvrdil, že integrace či inkluze je záležitostí snadnou a bezbolestnou. Pokud se však přikloníme k tomuto modelu mentální retardace, zjistíme, že se člověk s mentální retardací může hodnotně podílet s ostatními občany na široké paletě lidských činností v běžném prostředí a zjistíme také, že řada věcí, které dělat nemůže, nesouvisí ani tak s jeho omezením intelektu či adaptivním chování, ale s tím, že mu nedokážeme vytvořit vhodné prostředí, ve kterém by své možnosti mohl realizovat a poskytnout mu dostatečnou podporu, kterou k tomu potřebuje.

Na závěr článku můžeme již dodat jen výstižné staré české přísloví, které říká, že „kdo nechce hledá důvody, kdo chce hledá způsoby“.

 

Literatura:

Dolejší, M. (1973). K otázkám psychologie mentální retardace. Praha

Huang, W. (1997). Equal access to employment opportunities for people with mental retardation: an obligation of society [Electronic version]. Journal of Rehabilitation, Jan-March, 1997

Říčan, P., Krejčířová, D. a kol. (1997). Dětská klinická psychologie (3. vydání). Grada, Praha.

Internet:

American Association on Mental Retardation - http://www.AAMR.org

 

Autor: Martin Lečbych, odborný pracovník SPOLU Olomouc, Střediska podpory integrace, MartinLecbych@seznam.cz

 

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz