To, jak velká jsem, mě netrápí

Vaše příběhy

 

Mýtus: …svoji odlišnost si člověk s postižením neuvědomuje…

Realita: …o své odlišnosti lidé s postižením zpravidla vědí a jsou o ní také schopni mluvit

 

Byl krásný letní den

Byl krásný letní den a s přivřenými víčky,

kráčeje k městu zpět, viděl jsi po polích

daleké malinké sehnuté postavičky,

což jít dál až k nim a zeptati se jich?

Je radost? Je jen žal? Nebo snad nemá chuti

chléb, voda, voda, chlév, a to je život náš?

Co potom chvíle ta, kdy hřmělo do perutí?

Ztracený příteli, jsi ještě, posloucháš?

Ach není radosti! Křič! Není, není, není!

Leč jiné ostruhy tě stiskly, abys žil.

Hle, Ryzka, krásný kůň s nákladem utrpení

napíná k prasknutí předivo jemných žil.

Ivan Blatný

 

 

Narodila jsem se v září 1988, bude mi šestadvacet let. Bydlím v Praze s rodiči a mladší sestrou, té je třináct.

Vzpomínky na dobu, kdy jsem byla malá, jsou takové, jak se říká, bez mráčku: byla jsem zdravá, měla spoustu kamarádek… V první třídě jsem dostala na vysvědčení vyznamenání a moje sešity byly dokonce na výstavě – měla jsem totiž krásný rukopis.

Byla jsem takové hubeňoučké dítě a doktoři – to mi bylo kolem osmi let – mě poslali do zotavovny, abych přibrala. Jednou jsem tam něco snědla, už si nepamatuji, co to bylo, a udělalo se mi strašně špatně, nakonec jsem skončila v nemocnici. Nejprve si mysleli, že je to slepé střevo. Přišlo se ale na to, že mám rozsáhlý zánět slinivky, a taky na další věci, ani přesně nevím, jak se to všechno jmenuje, strávila jsem pak spoustu času po špitálech. No a s tou slinivkou souvisí i všechny další moje problémy, třeba s okem i to, že jsem přestala růst a měřím jen 130 centimetrů. No prostě smůla.

Se školou to šlo samozřejmě s kopce, přestala jsem stíhat a musela přejít do zvláštní. Po devítce následovala rodinná praktická škola, tam jsme se učili hlavně takové ty věci, co souvisejí s domácími pracemi – uvařit, umět něco zašít a tak. To už jsem dávno nerostla; doktoři zkoušely všechny možné hormony, ale už bylo pozdě a nezabíraly.

Po praktické škole jsem si dlouho hledala práci, ale kde nic tu nic, a tak jsem odešla do Hvozdů, kde jsem zůstala tři a půl roku, učila jsem se pomáhat v kuchyni. Ve Hvozdech tenkrát vládla ještě tak trochu „staromódnost“ – večerka v devět hodin, žádná televize, taky kamarádění s klukama se moc netrpělo, aby z toho nevznikaly nějaké párečky…

Z Hvozd jsem odešla pracovat do Vesmírny, jako číšnice, a když jsem skončila v programu, hledala jsem zaměstnání. Představovala jsem si, že budu dělat něco podobného, co jsem se naučila v kavárně, třeba obsluhovat za barem, ale dopadlo to špatně, nenašli jsme nic. Když jsem se byla někde zeptat, často mě odmítli, asi se lekli toho, že jsem moc malá a že nedosáhnu tam, kam je třeba. Taky třeba chtěli, abych dělala na noční směny, a to já nemůžu. Asi dva měsíce jsem to zkoušela v Carrefouru na Smíchově, no, řeknu to na rovinu – bylo to strašlivý. Umývala jsem nádobí, ale o tu práci ani tak nešlo. Z čeho jsem byla nešťastná, byl kolektiv, lidi se k sobě chovali opravdu hrozně.

Tak jsem odešla a jsem zase zpátky ve Hvozdech. Mám práci v bylinkové dílně, kde se připravují čajové směsi. Docela se mi to líbí, i když třeba na jilm, který se občas do směsí přidává, jsem alergická, to kýchám a nemůžu se zastavit. Jo, a taky tady mám kluka.

Na to, proč jsem nevyrostla, se mě ptá spousta lidí, a tak vždycky vysvětluju, jak to s tou mojí nemocí je. To, jak velká jsem, mě netrápí, protože s tím stejně už nic nenadělám, tak proč ztrácet čas přemýšlením co by kdyby… Mám prostě takovou povahu: když na mě přijdou smutky, snažím se to přebít nějakou aktivitou, nebo jdu mezi kamarády a vypovídám se z toho…

Onehdy jsem jela do Hvozdů a přes celý autobus na mě ukazoval prstem malý kluk: „To je malinkatá maminka!“ Bylo to milé, protože děti jsou bezprostřední a tomu klukovi se líbilo, že jsme skoro stejně velcí. Stává se ale, že mi někdo na ulici kvůli mojí výšce sprostě nadává nebo se posmívá. Lidé dovedou být pěkně zlí, ale musím říct, že si z toho hlavu nedělám – řeknu si, že je to nějaký blbec a že nemá smysl s ním ztrácet čas. I když byly samozřejmě doby, kdy jsem se tím trápila, hlavně když jsem byla mladší. Ti, co mě znají, na to, jestli jsem malá, nebo velká, nekoukaj, prostě to neřeší…

 

 

Zdroj: Diář Máme otevřeno? o.s., zaznamenáno ve Hvozdech, červen 2004




Související články

Příběh přátelství Ireny a Jany
Podstatu opravdového přátelství nelze dost dobře vyjádřit slovy, je možné je pouze prožít. Takové přátelství je vzácné a je třeba ho objevit, ochraňovat a živit. celý článek

Mýty a realita
Schopnost přijímat druhého takového, jaký je, to je výraz kvality jedince i celé společnosti. celý článek