Ženy a zaměstnání

Práce

 

Přestože mají muži s postižením vážné problémy s nalezením pracovního místa, ženy s postižením jsou na tom mnohem hůře, a platí to zřejmě pro všechny druhy a úrovně postižení. Muži s postižením mají téměř dvakrát větší pravděpodobnost získat práci než ženy s postižením. Až 42% mužů s postižením patří mezi pracovní síly (tzn. buď pracují nebo práci aktivně hledají), oproti 24% žen. Navíc plný pracovní úvazek má přes 30% mužů s postižením, ale jen 12% žen s postižením (Bowe, 1984). Ženy s postižením jsou také mnohem chudší než muži s postižením. Je to způsobeno tím, že ženy s postižením jsou s větší pravděpodobností nezaměstnané, a jako zaměstnané dostávají značně menší mzdu než muži s postižením. Ženy s postižením pracující na plný úvazek vydělají pouze 56% částky, kterou dostávají muži s postižením pracující na plný úvazek (Bowe, 1984).

Uvedená studie byla zaměřena především na ženy s tělesným postižením. Ženy s mentální retardací a jinými druhy vývojových vad jsou při výzkumech zaměstnanosti žen s postižením již tradičně opomíjeny. V oblasti vývojových vad je v poslední době věnována zvýšená pozornost důležitosti zaměstnání. Zde je důležitý především insitut podporovaného zaměstnání, služby, která má pomoci získat a udržet si pracovní místo lidem i s těmi nejtěžšími formami postižení. Tento nový přístup zaměřený na zaměstnanost lidí s vývojovými vadami uznává důležitost užitečné práce jako prostředku k dosažení společenské rovnoprávnosti a finanční nezávislosti, a v celé zemi jsou nyní rozvíjeny a podporovány programy zaměstnanosti.

Přestože bylo v poslední době publikováno mnoho dokumentů zabývajících se zaměstnáváním lidí s vývojovými vadami, jsou v podstatě ignorovány specifické překážky, se kterými se musí vyrovnávat ženy s vývojovými vadami. Vypadá to, jako by autoři článků pojednávajících o zaměstnávání lidí s mentální retardací předpokládali, že pohlaví, společenská třída, rasa a další sociální faktory nejsou podstatné. Mentální retardace je považována za tak významnou charakteristiku člověka, že vedle ní jsou všechny další sociální aspekty nedůležité.

Při průzkumu literatury týkající se zaměstnávání lidí s vývojovými vadami byly zjištěny pouze dva zdroje, které se zmiňují o rozdílech v pohlaví. Letmá zmínka je ve výsledcích studie zaměstnanosti dospívajících s mentální retardací, kterou provedli Kregel a Wehman (1989). Studie byla zaměřena na skupinu 186 dospívajících s mentální retardací ve věku od 18 do 22 let, kteří v rámci podporovaných programů zaměstnanosti získali plnohodnotná pracovní místa. Autoři mimo jiné zjistili "...nerovnoměrné zastoupení mužů (68% mužů a 32% žen) v populaci umístěných uchazečů" (Kregel & Wehman, 1989:265). Podobný trend odhalil Hill a kolektiv (1985) ve studii provedené dříve ve skupině 155 lidí s mentální retardací ve věku od 16 do 66 let. Jednalo se o dlouhodobý výzkum lidí, kteří získali různá plnohodnotná pracovní místa v rámci jednoho z podporovaných programů zaměstnanosti, jenž byl zaměřen na „demografické charakteristiky klienta a rodiny ve vztahu k úspěšnému výsledku hledání práce definovaného jako setrvání v zaměstnání po dobu šesti měsíců od data zahájení prvního pracovního vztahu“ (Hill a kolektiv, 1985:69). Během tohoto výzkumu bylo také zjištěno, že v rámci programu získali práci většinou muži, a to 66%, zatímco ženy představovaly pouze 34%. Studie rovněž ukázala, že u mužů byla větší pravděpodobnost dosažení šestiměsíční lhůty setrvání v zaměstnání, a to u 70% mužů, oproti 55% žen. Ze všech 155 lidí zahrnutých ve studii měla významná část kromě označení mentální retardace ještě další hendikep: u 24% lidí z celé skupiny byly uvedeny poruchy chování, u 10% mozková obrna, 12% lidí mělo poruchy hybnosti, 5% potíže se sluchem, 10% zrakové postižení, téměř 10% mělo částečně nebo zcela omezené používání rukou a 5% lidí mělo schizofrenii.

Jedním ze zajímavých závěrů studie je fakt, že kromě schizofrenie neměl zřejmě druhotný hendikep vliv na dobu setrvání v zaměstnání. To znamená, že u lidí, kteří měli kromě označení mentální retardace ještě další postižení, byla míra setrvání v zaměstnání stejná nebo mírně vyšší než u běžné populace s mentální retardací.

Tyto závěry naznačují, že pokud se týká zaměstnávání lidí s mentální retardací, být ženou může být větším hendikepem než postižení tělesné, smyslové či poruchy chování. Pouze schizofrenie se zdá být stejně vážným hendikepem pro získání a udržení pracovního místa jako být ženou. Tato studie je zřejmě jedinou, která zkoumá genderovou nerovnost v oblasti zaměstnávání lidí s vývojovými vadami. Její výsledky naznačují, že se ženy s mentální retardací musí vyrovnávat se stejnými projevy diskriminace jako ostatní ženy s postižením.

 

Zdroj: Rannveig Traustadottir - Bariéry rovnoprávnosti : Dvojí diskriminace žen s postižením, překlad Lucie Šnytová




Související články

Mateřství a péče o rodinu
Vzhledem k tomu, že ženy se znevýhodněním jsou považovány za závislé a potřebující péči, je pro mnohé obtížné představit si, jak může handicapovaná matka splňovat pečovatelskou a výchovnou mateřskou roli. celý článek

Zaměstnávání lidí s mentálním postižením
odpovědi na nejčastější otázky k problematice uplatnění na trhu práce celý článek