O současném kavárenském boomu

Práce

 Otevřené – chráněné kavárny rostou v Čechách, na Moravě a Slezsku jako houby po dešti. Letos proběhlo již třetí setkání provozovatelů těchto kaváren a my jsme položili pár otázek spoluzakladatelkám této tradice – Milušce Zvonařové ze zlínské Slunečnice a Livii Didičové z pražské Vesmírny.

 

O čem jsou tato setkávání a co Vám přináší?

L: O kontaktu, o navazování vztahů, o pocitu sounáležitosti, o sdílení,o výměně zkušeností a know-how, o pocitu, že to, co děláme každý na svém místě má ozvěnu na místech jiných. Přináší to pocit smyslu a velký prostor pro sebereflexi, zpětnou vazbu a pro hledání a nacházení odpovědí na otázky jak a proč dál. A někdy taky o pocitu, že řešíme podobné problémy a že je asi budeme řešit i nadále, protože ani dalších 17 kaváren na to odpověď zatím nenašlo…

M: Hledali jsme zařízení podobného typu se stejnými problémy. Šlo nám o společné pojmenování a řešení našich úskalí a problémů. A setkávání velmi napomáhají: setkáváme se se stejnými problémy a navzájem si je pomáháme řešit. Každý je v něčem lepší - od koho se můžeme učit, nebo pomůžeme radou, nápadem těm, co začínají, nebo se jim nedaří. Společně máme i větší možnost ovlivňovat sociální politiku.

 

Kolik kaváren v současnosti funguje?

L: Já jsem napočítala 16 zařízení podobného kavárenského typu v ČR a jedna je na Slovensku. Dalších 9 se v různých městech České republiky bude otvírat

 

Dá se nějak charakterizovat míra jejich otevřenosti a klientela?

L: V ČR pracují s lidmi s mentálním postižením 4 kavárny, 11 je pro lidi s duševním onemocněním, resp. s psychiatrickou diagnózou. Více než polovina kaváren má status polochráněného prostředí a nabízí svoji službu na určitou dobu s cílem připravit lidi s postižením na přechod do nechráněného pracovního prostředí. Některé spolupracují, nebo jsou propojené se službou podporovaného zaměstnávání, která přechod uživatelům usnadňuje. Méně integrační charakter mají asi 4 kavárny – fungují jako chráněné dílny. Ve 2 případech se nejedná o pracovní rehabilitaci, ale o tzv. sociální firmu a o podporované zaměstnávání.

M: Všechny které známe jsou otevřeny široké klientele. Téměř všechny jsou terapeutickými dílnami. Na volný trh práce - snad jen Praha, u nás je to problém. Bojíme se naše vyučené "děti" poslat do té falešné džungle darebáků a zlodějů...

 

Před pár lety by se tyto kavárny daly spočítat na prstech jedné ruky. Co je za tím boomem?

M: Nevím, nechápu. Sama bych chtěla znát odpověď. Já jsem svou kavárnu Slunečnici vymyslela v roce 2000 jako chráněnou dílnu proto, aby lidé s mentálním postižením byli mezi zdravými a věřila jsem, že práci - obsluhu, sbírání nádobí, jednoduchou nabídku - zvládnou. Také proto,že jsem měla kolem sebe tým lidí, který mě v mé vizi podporoval.Tenkrát jsem o žádné jiné kavárně nevěděla.

L: Na posledním setkání kaváren byla spousta těch, co přišli načerpat nápady a know-how pro otevření kavárny. Možná tím, že pár projektů funguje už pár let a zdá se, že časem neztrácejí, ale naopak získávají na kvalitě poskytovaných služeb a taky na oblíbenosti mezi veřejností a mezi lidmi s postižením, ukazují cestu ostatním organizacím. Otázka pracovní integrace lidí s postižením je v posledních letech jednou z hlavních oblastí společenské diskuze v sociální sféře.

 

Vysledovali jste nějaké společné problémy v provozu či při poskytování služeb?

M: Ano - hlavně finanční. A nepochopení naší práce od krajských úředníků a zastupitelů...

L: Co se týče provozu, tak je společných problémů několik. Například zátěž pomáhajících pracovníků, kteří individuálně vedou uživate a uživatelky přímo za plného provozu kavárny. Kavárny, které poskytují danou službu už pár let, řeší např. metodické problémy: jak vybírat uživatele a uživatelky do programu, ale taky jak hodnotit jejich pracovní potenciál nebo efektivitu poskytované služby. Někdy je problémem vztah, přerozdělení kompetencí mezi týmem kavárny a organizací, která projekt zastřešuje.

 

Jsou vaše podniky výdělečné?

M: Přála bych to všem, ale kavárna bez jídla a v našich cenách nemůže být výdělečná. O to by mělo jít až na druhém místě. Ale pro některé poslance,úředníky a zastupitele mluvím cizím jazykem.

L: Vím o jedné, která ze svého výdělku částečně dotuje další dvě služby dané organizace. Kromě jiného tomu pomohlo umístění kavárny. Kavárna je v parku, kde tráví spousta lidí - starých, mladých, s dětmi, se psy... - hlavně v létě celé dny. Ostatní kavárny na sebe nevydělají ani z poloviny. Všechny potřebují finanční podporu z grantů nebo od sponzorů.

 

A proč jsou tyto kavárny tak populární?

L: Možná je za tím to, že kavárna jako taková je otevřeným prostorem, kterým během dne proudí spousta různých lidí a to umožňuje přirozenou integraci lidí s postižením a bez, na rozdíl od izolovaného prostředí chráněných dílen. Být číšníkem nebo číšnicí je navíc dnes pro mladé lidi s postižením i bez zajímavou a lákavou možností, jak si vydělat a zároveň poznat lidi. V případě lidí s duševním onemocněním, je to často práce, kterou si najdou a kterou chtějí dělat i po skončení programu. U lidí s mentálním postižením je to relativně rychlý a přirozený způsob, jak vyjít z izolovaného prostředí speciálních škol, domova, ústavů nebo chráněných dílen, jak získat nové kontakty, sebedůvěru a nesedět doma sám/a. Kavárna jako zařízení tedy výborně kloubí přirozený integrační prostor s moderní a lákavou pracovní příležitostí.

M: A je zde jiná obsluha - tito lidé jsou milí. Myslím si, že v těchto kavárnách vyzařuje pohodu "z první republiky". Klid - ne honba za penězi a tržbou. I když ty peníze potřebujeme víc než ostatní.

L: Pro návštěvníky kavárny je podle mně důležité, aby se cítili v kavárně dobře a příjemně. Nemyslím si, že by se sem vraceli tak často, kdyby to dělali jenom z nějaké solidarity, či „sociálního cítění“ s lidmi s postižením. Cílovou skupinou hostů v těch nejnavštěvovanějších kavárnách jsou mladí lidé. Nejsou to kavárny s vážnou intelektuální jemně ponurou atmosférou, ani kavárničky s rakvičkou se šlehačkou na nedělní odpoledne, většinou jsou to prostě otevřená místa k posezení za jakýmkoli účelem, s dobrým pitím a jídlem. No a na to, jak ten prostor udělat příjemným, má každá z kaváren svoje vlastní „know-how“…

 

Díky moc za odpovědi!

vl, červenec 2005




Související články

Sociální podnik po česku
Lidé z neziskového sektoru často považují zisk za nemravný. Ale zisk musí být! Ke změně přístupu je zapotřebí vzdělávání, výchova k podnikání a podnikavosti. Vystoupit z úzkých hranic NNO. celý článek

Najít si nějakou práci
Máma dělá chlebíčky. Brácha to má jasný, bude dělat automechanika. Táta to má teď taky jasný, dělá maséra. Takže zbývám já… celý článek

Michal – barman a pomocník hasičů?
„Jsem už samostatnej a to maminka hrozně cení. Důležitý je, abych v životě poznával takové věci, dobrý i špatný.“ celý článek