Vzdělávání dětí s postižením kontra školský zákon


 

 Můj syn Pavel je narozený v srpnum 1985, je postižen Downovým syndromem,

(těžké mentální postižení při dolní hranici pásma, u něj navíc kombinované

s řečovým postižením - vůbec nemluví). Komunikujeme znaky Makaton,

obrázky, piktogramy apod. Tyto prostředky komunikace jsou masivně

využívány také ve škole, kterou navštěvuje.

 

Do jeho devíti let jsme o něj pečovali doma, protože žádné vhodné zařízení

nebylo k dispozici. Navíc bydlíme na vesnici, kde je jen mateřská škola a

základní škola do čtvrté třídy, kde jej odmítli přijmout. V roce 1994

otevřela Diakonie ČCE Ostrava zařízení - stacionář pro děti těžce

postižené s kombinovanými vadami. Zde jej dovážím po celé ty roky, tam 20

kilometrů, zpátky 20 kilometrů. Naštěstí mám v Ostravě i zaměstnání, takže

mohu ty cesty sloučit a podřídit se harmonogramu školy. Poslední dva roky

platíme odvoz školním autem, protože už pro mě bylo z pracovních důvodů

neúnosné syna odpoledne ze školy vyzvedávat. Navíc vlastně došlo k tomu,

že stacionář nebyl již zapotřebí, protože všechny děti byly zařazeny do

povinné školní docházky, školní vyučování končí dřív ( ve 14 hodin). Pavel

byl nejprve ve škole zařazen do přípravného stupně pomocné školy a to v

letech 1994 až 1997. Poté byl osvobozen od školní docházky, navštěvoval

stacionář, po mém odvolání proti rozhodnutí o osvobození od školní

docházky byl opět zařazen na půl roku do přípravného stupně. Od roku 1999

do 2002 absolvoval nižší stupeň pomocné školy, od roku 2002 do 2005 to

bude střední stupeň pomocné školy. Celkem to je 6 roků. Nyní má před sebou

ještě čtyři roky ( základní vzdělání pro postižené žáky může trvat 10

let - § 46 školského zákona). Tyto čtyři roky však podle současného znění

zákona nemůže absolvovat, protože bude mít v srpnu 2005 již 20 let. Z

tohoto důvodu mi bylo sděleno vedením školy, že nemohou vzdělávat tyto

žáky ( já je chápu, protože nemohou porušovat platný zákon). Škola

poslala i dotaz na ministerstvo školství, které odpovědělo, že je nutno

dodržovat zákony.

 

Podle pedagogicko - psychologického vyšetření, které syn absolvoval v

loňském roce a ze kterého jednoznačně vyplývá doporučení pokračovat ve

vzdělávání s individuálním výchovně vzdělávacím plánem.

 

Ve škole se nyní tato záležitost týká 4 žáků. Pokud tyto děti budou muset

školu opustit, zhroutí se jim smysluplné naplnění života, které jim

docházka do školy mezi ostatní spolužáky každý den dávala. Ztratí se jim

jistoty, které měly, ztratí celý režim dne, který je pro tyto děti velmi

nutný. Neumím si opravdu představit, co budeme s těmito dětmi od září 2005

doma dělat. Myslím, že tato výše uvedená změna, kterou přinesl nový

školský zákon, postihla desítky a možná stovky postižených dětí, jejichž

rodiče se s novou situací těžce smiřují. Možná, že se však jedná jenom o

problém, který postihl hlavně děti s postižením v Moravskoslezském kraji a

v jiných oblastech České republiky jsou pro žáky s postižením k

dispozici navazující možnosti jak vzdělávání tak dalšího pracovního

uplatnění.

 

Oslovila jsem v této záležitosti poslance Parlamentu České republiky, paní

poslankyně Páralová podala návrh na změnu zákona v § 55, kdy by mohl

ředitel školy udělit výjimku žákovi do věku 26 let, namísto 20 let.

Bohužel při hlasování o této změně dne 29.6.2005 nebyla splněna podmínka,

že pro změnu zákona musí hlasovat nadpoloviční většina přítomných

poslanců. Protože se velká část poslanců hlasování zdržela, dopadlo

hlasování 70 : 56, pro by muselo být 90 z celkem 178 přítomných. Takže

změna zákona se nyní nekoná. Mimochodem, z průběhu hlasování je zřejmé, že

proti změně zákona hlasovali téměř všichni poslanci ČSSD. Není to paradox

? Je to jen ukázka práce ve sněmovně, když se změnou zákona ( byť

přínosnou) přijde poslanec opoziční strany. Z principu se hlasuje proti.

Mé naivní představy, že zákonodárci pracují pro občany této země, vzaly

definitivně za své. (Obávám se už dopředu o osud zákona o sociálních

službách, který by měl přijít v blízké budoucnosti do poslanecké

sněmovny. )

 

To, že se náš stát v minulosti nedokázal a i nyní nedokáže postarat o

vzdělávání těžce zdravotně postižených dětí, vedlo k tomu, že děti byly

osvobozovány od povinné školní docházky ne proto, že by se nemohly

vzdělávat, ale proto, že společnost nezajistila podmínky pro toto

vzdělávání. Celý problém tím zdaleka nekončí, protože těžce postižené děti

i po kompletním absolvování povinné školní docházky nemají dále kam

postoupit. Chráněná pracoviště nejsou k dispozici a pokud ano, tak jsou

vhodná pro méně hendikepované občany. Pro naše těžce postižené dospělé

děti tak opět připadá v úvahu, že někdo z rodičů nebo příbuzných s nimi

bude doma nebo (pokud to rodina finančně a psychicky neusnese) ústav

sociální péče. Denní stacionáře rodinného typu pro dospělé postižené stát

nezřizuje nebo o nich nevíme. Nadále se však staví nové ústavy sociální

péče.

 

Vyzývám všechny rodiče dětí, kterých se uvedená diskriminace v zákoně

týká, aby oslovili své poslance a požadovali změnu zákona, případně, aby

se mi ozvali.

 

Autorka: Ing. Růžena Schmidková, Požárnická 40, 748 01 Hlučín- Bobrovníky, e-mail: Schmidke@corelia.cz

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz