Předcházíme nadměrné úzkosti


... Dítěti neprospívá, když je strašíme. Stále ještě se setkáváme s tím, že někteří rodiče a prarodiče své ratolesti (a nejenom ty nejmenší) takto zvládají. Od nerozumných dospělých slýcháme: „Honem sem pojď, nebo si tě ten pán vezme a odnese.“ Nebo: „Tak my tě tu necháme.“ Starší děti bývají zastrašovány autoritami, jako je učitelka nebo otec.

Vzpomínám si na jeden případ z praxe: Vyšetřil jsem psychologicky asi jedenáctiletého úzkostného chlapce a z předběžného vyhodnocení vyplývalo, že se neobyčejně silně bojí svého otce, který ho citově odmítá a je k němu nadměrně přísný až hrubý. Po rozmluvě s matkou a s otcem dítěte vyšlo najevo, že matka s babičkou dítě otcem soustavně straší, takže se ho nepřiměřeně obává, i když k tomu nemá faktický důvod. Chlapec se dostával do puberty a jeho nejbližší na něho neměli čas, protože dokončovali stavbu rodinného domku. Nevyvážené a počínajícím dospíváním změněné chování dítěte řešili strašením ve smyslu „počkej, až přijde táta…“

Děti a mládež bývají úzkostní proto, že trpí nedostatkem rodičovského porozumění, vřelosti a lásky, kterých rodiče nejsou z nějakého důvodu schopni. V našich kulturních poměrech bývá dítě od narození ve svých projevech značné omezované a rodiče v něm vyvolávají pocity viny tím, že mu stále říkají, že „zlobí“. Nejlepší obranou proti úzkosti a strachu je poskytnout dítěti to, co mu patří a o co se samo hlásí. Zdravý růst osobnosti dítěte i dospívajícího podpoříme jeho akceptací a projevováním pozitivního vztahu, vřelostí a emočním příklonem. Tedy více lásky, volnosti a pochopení a méně lhostejnosti, nedůvěry, trestů a autoritativnosti.

A opět musíme opakovat, že u školních dětí je velmi častým důvodem úzkostných projevů přetěžování ze strany ctižádostivých rodičů a školy. Zvýšeně úzkostné děti bývají ve škole méně nápadné, protože nezlobí, ale přesto by měly být vyšetřené a případně vedené v pedagogicko-psychologických poradnách.

Děti bychom měli již od útlého věku povzbuzovat k samostatnosti, odvaze a nebojácnosti. Ovšem pozvolna, abychom je nevystrašili nadměrnými nároky a požadavky, jejichž splnění je nad jejich síly.

Odolnost ke strachu a úzkosti zvyšujeme „otužováním“ dětí v situacích, které zvládnou, povzbuzujeme je a za odvahu je chválíme. Jsou-li nejisté, poskytneme jim ochranu a potřebné zázemí. Mějme na paměti, že čím častěji a čím větší úzkost a strach dítě prožívá, tím pravděpodobněji se tyto prožitky stanou pro jeho osobnost typické a bude k nim náchylnější.

Dítě tedy potřebuje pocit bezpečí a jistoty, avšak nadměrná ochrana rozvoji jeho osobnosti škodí. Jestliže se kupříkladu matka na ně fixuje a neustálou kontrolou a preventivní ochranou před fiktivním nebezpečím je omezuje, dítě na sebe nezdravě váže a činí je závislejším, než odpovídá jeho vývojovému období (věku). Brzdí rozvoj osobnosti dítěte, brání jeho spontánním projevům a samostatnosti a vlastně je nejen zúzkostňuje, ale také je „opičí láskou“ špatně připravuje na situace, kdy nebude moci zasahovat a vše za dítě vyřizovat. Vidíme, že nadměrná péče a ochrana může na dítě působit nežádoucím způsobem. Snažme se proto při výchově dětí vyvarovat krajností a řiďme se zásadou, že všeho moc škodí.

Zdroj: ukázka z knihy Vymětal - Úzkost a strach u dětí, vydalo nakl. Portál, 2004

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz