Mýty a realita...

Práce

Mýtus: …člověk s postižením není schopen pracovat samostatně…

Realita: …člověk s postižením je s přiměřenou podporou schopen samostatně pracovat…

 

Obrať obličej ke slunci a stíny budou padat za tebe.

Indonéské přísloví

 

Narodil jsem se před 22 lety v Praze a bydlím tady pořád, s rodiči a starším bratrem, tomu je dvacet osm. Moje máma má částečný invalidní důchod, a tak doma hodně pomáhám – umím uvařit, nakupuji, umývám nádobí, ale to mě moc nebaví, a starám se o psy, ty venčím a dávám jim najíst, taky si s nimi hraju. Mám tři fenky, takové oříšky, jednu jsem našel na zahradě pohozenou v igelitové tašce, tak jsem se jí ujal. Když má člověk tolik zvířat, není jednoduché třeba někam odjet a dát je na hlídání někomu jinému, ale mám je moc rád a nevadí mi to.

 Do školy jsem chodil do zvláštní, pak jsem se učil všechno možné tři roky v praktické škole – hlavně vařit a taky šít. Po škole jsem si hledal práci, ale žádná nebyla, tak jsem musel zůstat nějaký čas doma, na podpoře, ale staral jsem se o psy a pomáhal mámě, tak mi den docela utekl.

Jednou mi moje paní doktorka, ke které chodím, říkala, že viděla inzerát v novinách. Psali tam, že se rekonstruuje kavárna Ve Smečkách a že hledají brigádníky. Tak jsem tady pomáhal, a když se to dostavělo a otevřelo, nastoupil jsem sem do práce. Učil jsem se obsluhovat a taky všechny ty věci za barem a v kuchyni – freshe, saláty, připravit čaje a kávu. Jídelníček a nápojový lístek máme pěkně dlouhý, tak to nebyla žádná legrace. Taky jsem se musel naučit to všechno roznést hostům a nepoplést objednávky. Musím přiznat, že protivné je ranní vstávání, když mám službu, a nebaví mě úklid, ale chápu, že udělat se to musí. Učíme se taky peníze, které si tady vyděláme, nerozházet a zacházet s nimi rozumně. Já vždycky, když mám výplatu, sem pozvu mamku a pořádně ji pohostím, ale jinak si šetřím a koupil jsem si mobil.

Když mám volno, jezdím na natáčení na Barrandov. Už jsem byl v různých pořadech – Natočto, Doremi, Hogo Fogo, Zlatíčka… Já jsem tam jako divák a fandím soutěžícím. Že bude nějaké natáčení, to zjistím přes časopis Ano, ten odebírám, a pak jen kouknu na kalendář a když mám čas, tak tam jedu. Ty pořady si natáčím na video a už jsem byl párkrát v záběru.

Ve Vesmírně budu pomalu končit, už si o tom s Livií, co je tady naše terapeutka, povídáme. Budu pak v „tranzitu“ a budu si hledat práci, a přál bych si, aby se povedlo, že budu zase mezi lidmi.

 

Zdroj: Diář Máme otevřeno? o.s., zaznamenáno v kavárně Vesmírna, červen 2004.




Související články

"Pavlína? Chodí sem, je tady a patří sem...“
Mýtus: ...zdravé děti nejsou schopny mezi sebe přijmout postižené dítě… Realita: …právě děti jsou ty, kdo neřeší postižení svého vrstevníka; dokáží mu nejlépe a nejpřirozeněji porozumět a přijmout ho mezi sebe celý článek

Najít si nějakou práci
Máma dělá chlebíčky. Brácha to má jasný, bude dělat automechanika. Táta to má teď taky jasný, dělá maséra. Takže zbývám já… celý článek

Úspěch je důležitější než výplata
Cílem nás všech by měla být integrace. Ovšem, jak profesionální pracovníci, tak uživatelé si musí uvědomovat, že s integrací přichází i riziko. celý článek