Povídání o toleranci nejen v práci


 Vypráví Jana:

Byla jsem mezi prvními, kteří skončili po dvou letech program v kavárně Vesmírna a přešla do Tranzitního programu. Spolu s Martinou, která má program na starosti, jsem začala hledat práci. Ukázalo se, že to není vůbec snadné. Byla jsem ochotna dělat cokoli, nejvíc mě však baví studená kuchyně (to mám po mámě), a tak jsem zkoušela hledat něco takového , avšak nedařilo se. Když jsem někam zavola, bylo už místo buď obsazené, vybírali si také mezi více zájemci a vadilo, že nejsem vyučená. Ani s tkaním jsem neuspěla, mohla jsem sice nastoupit do chráněné dílny, ale byl by to krok nazpět. Když jsem neměla práci tak jsem pomáhala doma s uklízením.

Já jsem spíš kliďas, když se mi nedaří, jsem z toho sice nějakou chvíli smutná, ale pak si řeknu, že to musím zkoušet dál. A můj cíl byl jasný najít si práci, kde budu spokojená a která mě bude bavit, vydržet tam, poznat nové lidi a třeba získat nové přátele...

A pak jsem našla inzerátv novinách a zavolala. Řekli mi, že místo je už obsazené – vzali někoho na zkušební dobu , ale ať zkusím zavolat za pár dní Zavolal jsem. A dopadlo to dobře – pro mě. Šla jsem na pohovor, nastoupila n a zkušební dobu a vzali mě.

Pomáhám v kuchyni v jedné velké jídelně, mám na starosti kantnýnu - připravím stoly, židle, aby se lidé cítili dobře, umývám nádobí...

Dojíždím z Roztok na Skalku. Když jsem přemýšlela, zda chci nastouit, a dojíždět tak daleko, nebo zůstat doma , rozhodla jsem se tuto práci vzít. A nelituji toho. Práce mě baví a s kolegy také vycházím dobře, rychle jsem mezi ně zapadla - když něco řešíme, řešíme to společně.

 

Už je to skoro rok co jsi nastoupila do nové práce. Změnilo se od té doby něco?

“Ano. Určitě jsem samostatnější – do práce musím cestovat delší dobu a sama, zodpovídám za práci, kterou dělám, rozhoduji se v práci co je třeba udělat dřív a co třeba později nebo co nechám na druhý den.

Také jsem si našla v práci mezi kolegy nové známé a kamarády. Cítím se mezi nimi skvěle, doufám, že oni se mnou taky. Práce mě pořád baví, dělám ji ráda – není těžká a také proto, že mám super kolegy, se kterými je legrace a kteří mi pomůžou když potřebuji nebo se necítím dobře”.

 

 

A jak to vnímá Janu zaměstnavatel?

Kolektiv v jídelně Eurestu je malý: Lukáš Fokt je Janin vedoucí, Vlaďka Maršálková je kuchařka, čtveřici doplňuje ještě kantýnská Monika XXXXX, všichni jsou přibližně stejného věku. O tom, jak se jim společně pracuje, vyprávějí Lukáš s Vlaďkou.

Co kdo konkrétně z vaší čtveřice dělá?

Lukáš: Monika je kantýnská, a ráno, když přijde, tak si připraví kantýnu a pak prodává. Já po ránu pomáhám Monice, co je třeba, objednávám zboží, něco poklidím. Kolem půl desáté přijde Jana, připraví si myčku, věci na výdej, vytře podlahu a utře stoly. Děláme to tak, že jí napíšu na každá den rozvrh, co má dělat kromě věcí, které jsou běžnou rutinou, a podle toho se řídí. Pak, okolo desáté, přijede Vlaďka, naše kuchařka, s obědama, no a okolo půl dvanácté odemkneme a začnou přicházet lidi. Obědy vydáváme do půl druhé a Jana je k ruce: myje černé nádobí, příbory, talíře, odnáší táci a tak dále, prostě koloběh jako všude jinde.

S Janou tu pracujete již rok. Mohli byste tu dobu nějak zhodnotit?

Lukáš: Cože, už rok? To tak strašně rychle uběhlo. Mám pocit, jako by Jana přišla před měsícem.

Vladěna: Já s Janou pracuji tři čtvrtě roku, přišla jsem později než ona. Je to její první zaměstnání a spoustu věcí se musela učit, ale zapracovala se hned. Někdy je třeba jí něco zopakovat, ale prostě si to řekneme a je to.

 

Berete, nebo brali jste, na Janu větší ohledy?

Lukáš: Přiznám se, že ze začátku jsem byl trochu nejistý a dával si pozor na to, co a jak třeba říkám, nevěděl jsem, jak bude reagovat. Ale brzy jsem zjistil, že tyhle ohledy jsou zbytečné. Jana je normální mladá holka a kdybych nevěděl, že je má nějaké zdravotní postižení tak to vůbec nepoznám. Jediné, z čeho jsem měl strach a nevěděl jsem, co bychom dělali, kdyby měla záchvat. Ale je to v pohodě. A kdyby přece, trochu jsem se o to zajímal, takže by to nebyl problém.

Vladěna: Jana je pro mě zdravý člověk.

 

Jak mladá generace vnímá lidi s postižením?

Lukáš: Myslím, že dnes už se to lepší, je to spíš problém starší generace. Mám kamaráda na vozejčku, a vím, že ty lidi si zaslouží ne lítost, ale naopak obdiv za to, jak se umějí postavit k životu.

Vladěna: Mladí lidé jsou oproti starší generaci mnohem víc tolerantní a mají taky větší sociální cítění, to je vidět třeba tady na Lukášovi. Starší lidé ale až zas tolik za to, že jsou opatrnější a nedůvěřivější, nemohou. Když vidí člověka s postižením, víc si ho třeba prohlížejí. Není se co divit: oni přece nebyli součástí jejich života a před okolním světem byli uklizeni za zdi ústavů.

<

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz