"Pavlína? Chodí sem, je tady a patří sem...“


 Mýtus: …zdravé děti nejsou schopny mezi sebe přijmout postižené dítě…

Realita …právě děti jsou ty, kdo neřeší postižení svého vrstevníka; dokáží mu nejlépe a nejpřirozeněji porozumět a přijmout ho mezi sebe…

 

Nikdo není chudý. Každý má ve svém ranečku rubíny.

Bhikha, indický světec

 

Pavlínce je 15 let a je „benjamínkem“ v rodině Dvořanových – tatínka učitele, maminky zdravotní sestřičky na oddělení klinické hematologie, pětadvacetileté setry, která vystudovala speciální pedagogiku a dnes učí děti ve speciální škole, a dvacetiletého bratra, jenž jde ve stopách otce a sestry a studuje na pedagogické fakultě.

Po narození se nějaký čas nevědělo, že Pavlínka prodělala mozkovou obrnu. Byla jen o něco méně čiperná, zvláštně se v jedenácti měsících postavila, měla ochablejší svaly. Nastal kolotoč návštěv u neurologů, ortopedů, logopedů, cvičili Vojtovou metodou a rehabilitovali. Dnes Pavlína hůře vidí a má slabší srdce, nicméně je „sběratelkou“ medailí na plaveckých závodech, lyžuje... A miluje zpěv.

U Dvořanů milují hudbu všichni a rádi si zazpívají, ale Pavlínce – která má z nich, jak říká její maminka, nejkrásnější hlas – „popěvování v kuchyni“ nestačilo. Toužila někam chodit – do hudební školy, sboru, do pěveckého kroužku... Již dříve se učila hře na flétnu, ale její pedagog v hudební škole nebyl spokojený: prý je pomalá, musí se jí věci déle vysvětlovat a vůbec – hodina je na ni příliš dlouhá.

Maminka to ale nevzdala. Nejprve to zkoušela sama: oslovovala učitele hudby, sbormistry, všemožné instituce, zda by nepřijali její holčičku mezi ostatní děti, že má krásný hlas a ráda zpívá. Výsledek byl smutný – všude je odmítli: ze strachu, „že by Pavlínka dělala potíže“, že se nenaučí noty, z vlastní malé špetky odvahy zkusit nevyzkoušené, z pohodlnosti. Později jí pomáhali lidé z Máme otevřeno?, kteří pro děti s postižením vyhledávají aktivitu, které by se mohly po škole věnovat, ale ani oni nemohli dlouho narazit na toho „správného“ člověka. Nakonec se na všechny usmálo štěstí.

Při základní škole v pražské Vratislavově ulici existuje od devadesátého pátého roku umělecké studio. Jeho vznik iniciovali hlavně samotní rodiče dětí z Podskalí, kteří hledali podobné aktivity bez nutnosti složitého dojíždění. Díky osvícené paní ředitelce se tak mohla Lada Bendová, vystudovaná konzervatoristka, spolu s kolegyněmi dětí ujmout, a ve škole začaly vedle výtvarného studia fungovat i hudební kroužky: kromě hry na housle, klavír a flétnu také orchestr a dva – což je pro jednu školu atypické – pěvecké sbory.

Paní Bendová již zkušenost s holčičkou s postižením měla; ta ale po dvou letech ze sboru odešla. Když ji oslovili z Máme otevřeno?, že vědí o šikovné dívce, nezaváhala ani vteřinu a pozvala ji, že to společně zkusí. Pavlínka se ze začátku trošku styděla, možná i bála, byla roztěkanější – ale tak je to u všech nových dětí, které do sboru přicházejí. Za chvíli se otrkají a ani Pavlína nebyla výjimkou. Její asistentku Kateřinu, která ji na zpěv doprovází a je navíc studentkou pedagogické fakulty, kde se specializuje na hudební výchovu a housle, ve sboru hned „zaměstnali“ – doprovází děti na housle.

Ve sboru jsou děti různého věku, přivádějí jeden druhého. Zkoušejí každé čtvrteční odpoledne a jak říká sbormistryně, je to takové zpívání „od Bacha po Vlacha“, ale hlavně pro radost – na Vánoce nacvičili Rybovu mši, nepohrdnou písničkami z muzikálů, lidovkami...

A co Pavlínka a ostatní děti? Ve sboru jich je dvacet pět, dva kluci a ostatní dívky, a ona je jednou z nich. Není v izolaci. Noty sice neumí, ale dobře odposlouchává, texty se naučí raz dva. Když má narozeniny, donese něco sladkého a společně oslavují. Drží tam všichni pohromadě. Když přijdou, sednou si tak, kde je zrovna místo, na žádný zvláštní zasedací pořádek si nepotrpí.

Děti postižení druhých neřeší, nezaráží je, „nevidí“ je. Důležité je, jaký je ten druhý kamarád, jestli je s ním legrace, zda netrhá partu. Berou ji takovou, jaká je – hudebně nadaná, ohleduplná k ostatním. Slovy paní Bendové, „chodí sem, je tady a patří sem“.

Otázkou je, co bude se sborem, ve kterém je důležitá radost ze zpívání a ne umístění v soutěžích, dál. Anabáze, kterou odstartovala před více než rokem a které úředníci říkají „optimalizace škol“, znamenala zrušení základní školy a spolu s tím i zrušení uměleckého studia v té podobě, ve které fungovalo. Paní učitelka Bendová odchází učit do hudební školy hru na housle, některé děti zkusí zpívat v tamním sboru, jiné budou chodit do kroužku. Otázkou je, co bude s Pavlínou. Bude pokračovat s ostatními? Nebo se zase rozběhne kolotoč hledání toho „správného“ člověka?

 

Zdroj: Diář Máme otevřeno? o..s, zaznamenáno před a po zkoušce sboru při uměleckém studiu ve Vratislavově ulici v Praze, květen 2004.

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz