Boccia

Zájmy

Obliba paralympijského sportu boccia v posledních čtyřech letech celém světě roste. Proč tomu tak je? SK Kociánka Brno je jedním z dvanácti sportovních klubů a tělovýchovných jednot začleněných do Spastic Handicap – České federace sportovců s centrálními poruchami hybnosti, které tuto hru provozují.

Proč se právě boccia ocitá na výslunní zájmu? O vysvětlení jsem požádal Petra Horáčka, Manažera roku 2004 a také lidi, kteří mají s touto hrou zkušenosti – dlouholetého hráče SK Kociánka Brno Radka Křenka, Martina Pizingera a Petru Staňkovou, která s bocciou začíná, ale její zdraví už o tom ví. Nejprve na otázky odpovídá Petr Horáček.

Petře, myslíte, že se nynější obliba boccie znamená jen nový módní trend ve sportu?

Zdaleka ne. Již dávno byly známy rehabilitační účinky této hry u lidí s postižením všech končetin. Například na malbách pocházejících z raných dob starého Egypta lidé házejí hladkými kulatými kameny. Ne však na zvěř jako na lovu, ani na lidi jako v boji, ale jen tak, do určitého prostoru. Pro zábavu. Ve starém Řecku byla boccia brána i jako terapie. Lékaři Hippokrates a později Galenos věřili, že příznivě působí na organismus, hrál ji i císař Augustus. Římané bocciu hráli s kokosovými ořechy dovezenými z Afriky, nyní se používají sešívané kožené míčky, které se podobají kriketovým. V obvodu měří 270 mm a váží 272 g, uvnitř je speciální sypký materiál.

Čím si tedy vysvětlujete zvýšený zájem o tento sport po celém světě?

Boccia trochu připomíná petangue – daný míček se má hodit co nejblíže k bílému míči zvanému jack. Právě ona jednoduchost umožňuje ženám i mužům každého věku i s nejtěžším tělesným postižením, zvláště s diagnózou dětské mozkové obrny, plnohodnotně provozovat vrcholový sport. Navíc i bocciu provázejí různé společenské akce, kde se sportovci učí vyjadřovat své prožitky a navazovat kontakty. Rozvíjejí tak nejen hrubou a jemnou motoriku a logické myšlení, ale rozšiřují si i svůj obzor. Pokud bych měl zvolit heslo k oslovení veřejnosti, znělo by: I handicapovaní sportovci vám chtějí dělat radost.

Naši reprezentanti zaujímají ve světových tabulkách 7. místo ve zdravotní třídě BC3, což nás řadí mezi nejúspěšnější země světa. Jak je to možné?

Je to výsledek cílevědomé, dlouhodobé a trpělivé práce s hráčkami a hráči. Nedílnou součástí úspěchu jsou individuální přístupy k tréninkům a k relaxaci hráčů, stejně jako k jejich zdravotním i osobním problémům. Turnaje bývají zpravidla vícedenní a na každý jezdí kromě soutěžících a trenérů i asistenti, kteří se hráčům bezplatně věnují. Během soutěží i ve chvílích volna.

*

Radek Křenek (35 let) je dlouholetým hráčem boccie v SK Kociánka Brno a patří mezi reprezentanty České republiky. Svůj elektrický vozík ovládá ústy a hraje pomocí tykadla na přilbě. Radek je čtyřnásobným mistrem ČR, ve Světovém poháru na Novém Zélandu dosáhl na bronz a zúčastnil se paralympijských her v Aténách.

Přestože jsem v boccie dosáhl mnoha vynikajících sportovních úspěchů, zdaleka to není můj jediný smysl života. Lidé kolem mne naučili, že je nutné stále hledat další možnosti, jak se realizovat ve společnosti, kterou se snažím co nejlépe reprezentovat. Boccie vděčím především za přátele, na které je vždy spolehnutí. Tím myslím hlavně svého asistenta a trenéra Péťu Horáčka, který mi hodně pomáhá i v osobním životě.

Zásluhou boccii jsem navštívil řadu států celého světa, včetně USA. A nejen to. Boccia mě naučila překonávat dílčí neúspěchy v životě a těšit se ze sebemenšího úspěchu. Vím, co má příprava a nominace na turnaje stojí, díky boccie jsem se naučil více si vážit peněz.Teď se učím psát na foukacím psacím zařízení, což není lehké ani laciné, a věřím, že to s lidmi, kteří mi fandí, dokážu. Mým snem je napsat knížku o tom, jaké to je být vozíčkářem.

 

Šestadvacetiletý Martin Pizinger skončil na vozíku před jedenácti lety. Jel na kole a srazil ho automobil. Po dlouhodobém komatu se ho díky lékařům a trpělivosti jeho nejbližších podařilo posadit na kola, aby, i když zcela jinak, mohl znovu vyjíždět k vytouženým cílům.

Až boccia mi ukázala, že i po neštěstí, které mne a tím i moji rodinu potkalo, se dá docela radostně žít a ráno vstávat s čistou hlavou.Téměř denně se mám na co těšit. Tréninky, setkání se spoluhráči, činovníky a turnaje – to vše z velké části naplňuje můj volný čas.

Vím, že na mě vždy čeká nejen má trenérka, ale i spoluhráči a další lidi kolem boccii, kteří jsou ochotni si zahrát i popovídat o možném i nemožném. Setkávám se tu s lidmi, s nimiž se cítím moc dobře a vůbec mi nevadí, když občas prohraji. Trenérku, Kláru Manouškovou, tím však štvu. Ne tak pro špatný výsledek, jako pro Můj „blbý“ výkon. Vždy vyčítá: „Martine, Martine, jako bych tě to nikdy neučila.“ Pak je to líto i mně. Vždyť ona se o všechny tak poctivě stará. Pokaždé jí slíbím, že příště si budu dávat větší pozor, ale znáte to.

 

Petra Staňková (20 let) ochrnula při porodu a s bocciou teprve nedávno začala. Petra byla dříve schopna pouze nekoordinovaně ukázat pravou rukou na předmět či objekt, který ji něčím zaujal, ale po půl roce hraní už aktivně uchopí míč a hodí jím na cíl. Začíná se také samostatně pohybovat v boxu pro hráče.

Na každý trénink se moc těším. Jsou zde zajímaví lidé, kteří mi moc fandí a pomáhají. Hodím už tři metry, na což jsem před bocciou neměla ani pomyšlení. Přestože trenér Martin Polášek je kamarádský, nic mi v trénincích neodpustí.Však výsledky stojí za to.

Chodím do posilovny, abych rozhýbala i druhou ruku. Strašně se těším, až budu moci nastoupit na svůj první turnaj. Taky se mi tu líbí Toník, kterému to opravdu hází. Je to můj vzor, ale nic mu neříkejte, ať si o sobě moc nemyslí.

 

Zdroj: Antonín Peč - Boccia umožňuje handicapovaným vrcholově sportovat a společensky žít, Můžeš 2005, www.muzes.cz

 




Související články

Speciální olympiády - cíle, historie, principy
Program speciálních olympiád vznikl na sklonku 60. let a jeho nosnou myšlenkou je sportování jako prostředek rozvoje osobnosti a integrace lidí s mentálním postižením. celý článek

Začleňování do zájmové činnosti
informace pro ty, kteří chtějí, aby jejich dítě chodilo do skauta či pěveckého kroužku celý článek