Hlavu vzhůru!

Vaše příběhy

Kolikrát jsme slyšeli od rodiny a přátel onu dobře míněnou radu? Hlavu vzhůru! Z vlastní zkušenosti vím, že jsou dny, kdy je člověk tak zoufalý a zničený, že nevidí jedinou jiskřičku naděje, která by mu dopomohla k pohodě. Taková zdánlivě obyčejná pohoda v podobných dnech může být neskutečně náročný úkol, který se zdá být nesplnitelný. Možná by ale šel dobře naplánovat.

Nikdy nezapomenu, jaká deprese na mě padla poté, co se moje první dítě, Alex, narodilo ve stanoveném termínu mrtvé. Když jsem pak měla samovolný potrat a potom jsem porodila dítě s bezpočtem zdravotních problémů, stěží jsem cokoli viděla jinak než černě. Pochopitelně to byla velmi hořká zkušenost. Když vám osud rozdá karty, které nejenže nečekáte, ale ani jim nejste připraveni nebo ochotni čelit, je to zničující. Člověku připadá nespravedlivé, že „všichni ostatní“ mají ukázkově dokonalé těhotenství s ukázkově dokonalým dítětem. Cítíte se osamělí, ukřivdění a sebeúcta mizí v dáli. Neustále si sice opakujete „není to moje vina“, přesto se cítíte jako poražení.

Mnoho rodičů se s tím vyrovnává, jak nejlépe umí, mně nejvíce pomohlo, když jsem se uzavřela všemu negativnímu a snažila jsem se, abych do slova a do písmene byla „v pohodě“. Najednou jsem nebyla schopná sledovat jakýkoli pořad, jehož děj byl vážný. Nedokázala jsem se dívat na vážné filmy, místo toho jsem volila komedie nebo optimistické příběhy. Setkávala jsem se s přáteli a kamarády, s nimiž je legrace, četla jsem spoustu svépomocných knížek, věnovala jsem se aktivitám, z nichž jsem měla opravdovou radost. Například jsem začala sbírat figurky andílků, nakupovala jsem... Pomohlo mi všechno, co přispělo k mojí spokojenosti. Nejlepším lékem bylo myslet na něco jiného, přesto jsem nikdy nezapomínala na zármutek. Občas je třeba dát volný průchod citům, nelze je doslova zazdívat.

Mému synovi je teď osm a půl roku a mému mrtvě narozenému dítěti by v březnu bylo deset let. Sice vím, že už nikdy nebudu stejná jako před smrtí mého dítěte, moje duše se v tomto směru uzdravila, a já se snažím zvládat katastrofální zdravotní stav mého syna. Pochybuju, že to někdy skončí. Je mi už ale natolik dobře, že se můžu dívat na vážné filmy a jsem schopna mluvit s přáteli, kteří se potýkají s problémy, nebo sledovat zprávy. V tuto chvíli nemám potřebu „vzchopit se“, protože vím, že se dívám na věci z různých úhlů pohledu a umím být šťastná, když potřebuji, a smutná, když to není nevhodné. Nikdy si úplně nezvyknu ani se nesmířím s tím, že můj syn má bolesti, ale když se cítí lépe, jsem přinejmenším schopna na to úplně přestat myslet a rozveselit jej, takže se začne usmívat. A to je ten největší dar.

Autor: Silvia Lawniczak

Zdroj: Special Mommy Chronicles, http://www.sleepingangel.com /smc.htm, publikováno s laskavým svolením autorky, česká verze připravena díky pomoci dobrovolníků dobromysl.cz - překlad Markéta Krajníková, redakce Dagmar Brejlová




Související články

Deset nejdelších let mého života
Mému synovi bylo před několika týdny deset let. Prožívala jsem to jako obrovský a důležitý milník. Poprvé od jeho narození mě začala pronásledovat vidina syna ležícího v inkubátoru, dokonce se mi o tom i zdávalo. Proč? celý článek

Pocit viny…
Mnoho rodičů, zvláště matek, bere skutečnost, že jejich dítě se narodilo s postižením jako své obrovské selhání. Co to udělá s naší psychikou? Naší náladou? celý článek

Jak to zvládat...
Pamatujete si na Forresta Gumpa? Neustále měl na paměti, co říkala jeho máma, a část jeho úspěchu spočívala právě v podpoře a povzbuzení, které od ní dostával. celý článek

Vždycky může být ještě hůř!
Dneska už to vše vidím jenom jako smůlu. Naprosto špatná karma. Mnoho jsem se naučila a stále se ještě učím, jdu dál a snažím se učit od druhým a aby se i oni učili ode mě. celý článek

Naše dokonalé děti
Najdou se lidé, kteří říkají, že mé dítě je hendikepované… Já si myslím, že je dokonalé! celý článek