Nevěděla jsem, že lidé jako vy mohou mít děti

Sexualita

Dnes je tomu téměř na den rok od okamžiku, kdy jsme s manželkou Adele kráčeli chrámovou lodí za zvuku písně od skupiny Ramones Baby I Love You (Miluju Tě, lásko). Konala se naše svatba a já si v té chvíli ani v nejmenším neuvědomoval, že se ona melodie stává mým prorokem.

Adele a já máme stejné postižení – mozkovou obrnu. Myslím, že oba dva jsme žili do značné míry pod vlivem všeobecného názoru společnosti, že tělesné postižení a rodičovství nejdou dohromady. A tak v okamžiku, kdy jsme se rozhodli, že se začneme snažit o zplození dítěte, jsme oba dva došli k závěru, že budeme určitě potřebovat nějaký druh léčby plodnosti. Dokonce jsme si už dojednali termín na klinice léčení neplodnosti. Ten jsme ovšem záhy museli zrušit, protože jsme zjistili, že Adele otěhotněla.

V tomto okamžiku bych měl zdůraznit, že naše dítě bylo v podstatě plánované, ačkoli je toto tvrzení tak trochu v rozporu s tím, co tvrdím v úvodu. Víte, velmi často vyprávím historku o tom, jak jsme jeli na líbánky a na letišti jsme přišli na to, že si Adele zapomněla vzít antikoncepci. V té chvíli nás dokonce lékárník na letišti odmítl obsloužit s tvrzením, že není specializován na postižené (ať už to znamená cokoli). Ano, skutečně se to stalo. Asi bych měl podotknout, že nám pak pomohli v jiné lékárně.

Asi jako každý muž jsem tak trochu trpěl nejistotou, zda budu schopen počít dítě – prostě jenom proto, že jsem se o to předtím nikdy nesnažil. Vlastně jsem si vždy myslel, že děti nikdy ani nebudu moci mít. Moje obavy pramenily zejména z toho, co jsem se dozvěděl v hodinách biologie ve škole, a to, že varlata jsou umístěna vně těla proto, aby byla udržována v chladu, což napomáhá produkci spermií. Jakožto uživatel invalidního vozíku trávím ovšem značnou část dne vsedě. Podle mě z toho logicky vyplývá, že jsem se z hlediska plodnosti ocitl ve značně rizikové skupině. Ze zpětného hlediska to byl silně naivní názor, ale nevadí.

Ovšem pokud mě překvapila rychlost, s jakou došlo k otěhotnění, zbytek světa vypadal ohromeně z toho, že k tomu vůbec došlo. Okolí nechápalo, jak se nám něco takového mohlo podařit. Když jsme ostatním začali tu radostnou novinu sdělovat, bylo na nich vidět, že si lámou hlavu nad otázkou, jak jsme to udělali, a v duchu kroutí naše těla do všemožných pozic kámasútry.

V obchodním domě Boots dokonce jedna mladá žena u pokladny na Adele vyhrkla: „Nevěděla jsem, že lidé jako vy můžou mít děti.“ Je pravda, že obchod pak věnoval Adele dávku vitaminů zdarma – jako odškodnění. Přesto je to chabá kompenzace za poraněné city.

Většina zdravotnického personálu u nás v nemocnici rovněž vypadá tak, že se jim s postiženým rodičovským párem jedná velmi obtížně. Posledně dostala Adele nějaký podřadný, zastrčený pokoj až na konci chodby. Odůvodnění znělo tak, že je potřeba, aby bylo více místa, když přijede na návštěvu invalidní vozík. Jedna ze sestřiček bylo s touto racionalizací obzvlášť nepříjemná. Jednou v mé přítomnosti řekla Adele, že by opravdu měla být spíše na hlavním pokoji, ale že tam není dost místa na vozík – a tím myslela mě! Jenom doufám, že debata, která poté následovala, způsobí to, že začne být ve svém jednání alespoň trochu opatrnější.

Vedli jsme dlouhé diskuse o tom, jak se naše dítě bude jmenovat. Nakonec jsme se dohodli, že dívčí jméno vybere Adele, já zvolím chlapecké. Když vyšlo najevo, že budeme mít syna, splnilo se mi přání a pojmenoval jsem chlapce po člověku, kterou na světě obdivuji ze všech nejvíce – po herci a známém britském excentrikovi Tomu Bakerovi. Velmi rád svým přátelům vyprávím, po kom se náš Tom jmenuje, zato Adele se v takových chvílích choulí hanbou.

Lidé se nás příliš často neptají, přesto je jasné, že mají v hlavě otázku: „Zdědí Tom jejich postižení?“ Dokonce i nemocniční lékaři se nás opakovaně ptali, zda je mozková obrna dědičná. Říkali nám, že jsme nezodpovědní, když odmítáme podstoupit vyšetření plodové vody, která by odhalila případné postižení předem. A to i přes to, že zmíněný test zdaleka není stoprocentně spolehlivý a dokonce zvyšuje riziko potratu. Nemohli pochopit, proč vyhlídka, že bychom na svět přivedli dalšího postiženého jedince, pro nás nepředstavuje problém.

Předpokládám, že takový přístup skutečně není překvapivý, obzvlášť v dnešní atmosféře, kdy se den co den vysílají zprávy o asistované sebevraždě, která měla ulevit trpícím, nebo o tom, že lékaři zabránili narození dalšího postiženého dítěte. Troufám si zcela narušitelsky tvrdit, že takový přístup vypovídá pouze o tom, jak málo si dnešní společnost cení lidského života. Proto jsem také pyšný na své vystoupení pro Newsnight na BBC 2, ve kterém jsme diskutovali o zákonu o potratech a speciálně o sekci věnované postiženým dětem. V tomto pořadu zazněly názory lidí s postižením a lékařů.

Víte, já bych chtěl, aby náš syn Tom vyrůstal ve světě, který si cení života lidí s postižením stejně jako života lidí zdravých. Je ovšem smutné, že jsme od splnění tohoto mého snu na hony vzdáleni.

 

Autor: Laurence Clark

Zdroj: Tento článek byl publikován v anglickém originále na webovém portálu BBC věnovaném lidem se znevýhodněním – Ouch: www.bbc.co.uk/ouch - a bez souhlasu BBC jej není možno dále šířit. Česká verze připravena díky pomoci dobrovolníků dobromysl.cz - překlad Jana Chaloupková, redakce Dagmar Brejlová.




Související články

Doktore, doktore…
Laurence Clark zasvětil své celoživotní úsilí snaze vyhnout se tomu, aby se stal počítačovým šílencem. Svých komediálních dovedností využívá ke všemu, co za to stojí… celý článek

První láska
Byl jsem zamilovaný. Před šesti lety jsem poznal milou a hezkou dívenku. Jako já, tak i ona se narodila s Downovým syndromem. celý článek

Osobní bezpečnost
o vztazích mezi mužem a ženou, namlouvání, sexualitě, nočních výletech a nebezpečí znásilnění. celý článek