Rodičovská výzva: jak naučit dítě chodit na nočník

Rodina

Úspěšný nácvik chození na nočník pravděpodobně je jedním z nejvýznamnějších období rodičovství. Rodiče se zbaví neustálého kolotoče kolem plenek, z rodinného rozpočtu se vytratí dosud nezbytná položka. V podstatě je to signál, že dětství také jednou skončí a že dítě bude nezávislé. Je nesporné, že rodiče prostě potřebují takový přechod.

Proto rodiče s nadšením čekají na signály, které znamenají, že dítě je již připraveno chodit na nočník. Zpravidla o tom i dítěti vyprávějí, dokonce mu o tom čtou v knížkách. Koupí mu nádherný nočník a postaví ho na čestné místo. Rodiče většinou předpokládají, že dítě sdílí jejich nadšení a je na tento přerod připravené stejně jako oni. Ale ouha, většinou je zvykání na nočník těžší, než si mysleli.

Období, kdy se dítě učí chodit na nočník, je plné přídatných významů jak pro rodiče, tak pro děti. Rodiče svého potomka tak trochu vystrkují z hnízda, požadují po něm, aby začal podnikat první nezávislé krůčky, chtějí; aby si vzal na starost své tělo, byl za sebe v určitém ohledu zodpovědný a prokázal, že „něco“ umí. Rodiče na dítě mírně tlačí, dítě se naopak tak trochu vzpěčuje. To je přirozený řád věcí.

Vypadá to jednoduše a přímočaře, ale zvykání na nočník se velmi často stane prvním velkým bitevním polem, na němž si dítě testuje novou dovednost: nezávislost. Dítě odmítá, případně se úplně stáhne a jakoby se ve vývoji vrátí o několik měsíců zpět. Někdy ho nočník děsí, jindy s hrůzou zjišťuje, že mu vlastně část těla „utíká“. Rodiče toto období považují za toužebně očekávaný vývojový krok, z dětského hlediska to tak ovšem často nebývá, protože dítě nemá žádný klíč, který by mu ozřejmil výhody spočívající v tom, že už nikdy nebude nosit plínky.

Pro rodiče, již mají dítě se speciálními potřebami, představuje nácvik chození na nočník, či toaletní trénink, ještě další úkoly; musejí zaujmout úplně jiný úhel pohledu, zcela odlišný postup a také je nutno, aby projevili značnou dávku rodičovské flexibility na cestě k vytčenému cíli. Kromě chození na nočník tímto cílem bývá i koupání, oblékání, jídlo a mnoho dalších aktivit. Některé děti toho však nejsou schopné, jiné nebývají připravené nebo se to učit nechtějí ve stejné době, kdy jsou nachystáni jejich rodiče. Příčinou může být například opožděný kognitivní vývoj, v jehož důsledku dítě neporozumí oněm mnoha krokům nutným k ovládání vlastního těla a chození na nočník, natož aby si je zapamatovalo. Takovému dítěti to může trvat mnohem déle, bude se muset mnohem více učit. Vždy záleží na míře a stupni postižení. To ovšem může vyžadovat značné nároky na čas a samozřejmě trpělivost rodičů. Posuzování úspěchu rovněž bývá odlišné. „Standard“ bývá jiný, proto se za úspěch se považuje mnohem menší krůček nebo pokrok. Rodiče dětí se speciálními potřebami proto musejí omezit svá očekávání. Obvykle je třeba, aby zjednodušili definici vnějšího úspěchu a přizpůsobili svá vnitřní očekávání situaci. V podstatě to znamená, že si vytvoří vlastní „standard“ a nepodlehnou tendenci, aby své dítě srovnávali s druhými. Jinak by se nevymanili z okovů frustrace a nedokázali by uniknout pocitu, že „ideální stav“ je nedosažitelný.

Dítě s omezenou hybností nebo s problémy s koordinací zpravidla potřebuje fyzickou pomoc už jen s tím, aby se dostalo do koupelny nebo na záchod a zpět. Některé děti ani při největší snaze nemohou zvládnout chození na nočník nebo na záchod samy. Opět platí, že trvá dlouho, než se dostaví úspěch, a je také možné, že rodiče budou muset přehodnotit své cíle i pojetí úspěchu. Možná to dokonce budou muset udělat mnohokrát...

V případech, kdy se zaměříme pouze na konečný cíl, totiž nejsme schopni vnímat pokrok a dílčí úspěchy na cestě při jeho dosahování.

Některé děti mají v období toaletního tréninku potíže z komunikačních důvodů anebo proto, že je pro ně náročné, mají-li se učit novým věcem. Takové děti nerozumějí, co se od nich očekává nebo nejsou schopné zapamatovat si, co mají dělat. Některé děti se pro změnu potýkají s emocionálními nebo behaviorálními aspekty nezávislosti; mívají problémy se sebeovládáním, vztekem či nestálostí nálad. Jakýkoli z těchto aspektů pak znamená pro rodiče zmatek, frustraci a také neuvěřitelnou únavu. Toaletní trénink navíc bývá prezentován jako zásadní krok na cestě k úspěšnému vývoji (a vlastně i životu jako takovému). Dítě pochopitelně vnímá, jsou-li rodiče frustrovaní a unavení. Začne se vytvářet začarovaný kruh další frustrace, netrpělivosti, pocitů neúspěchu a zklamání u všech zúčastněných – rodičů i dětí.

Děti se speciálními potřebami se zpravidla potřebují učit nové věci svým vlastním způsobem a v čase, který je pro ně vhodný. Ze všeho nejvíce potřebují, aby rodiče byli trpěliví a zároveň vytrvalí, a to po celou dobu. Potřebují, aby je rodiče vedli po malých krůčcích, které jsou zvládnutelné a které jsou pak náležitě oceněné. Neúspěchy v tomto kontextu znamenají, že očekávání byla příliš vysoká nebo že se objevila překážka v podobě netrpělivosti či frustrace.

Pozdější nácvik chození na nočník, než je obvyklé, proto nepředstavuje porušení toho, co je „nejpřirozenější“ nebo „typické“, ale je to váš proces, stejně jako po většinu času i život sám.

 

Autor: Nancy Miller, Ph.D.

Zdroj: The Arc - publikováno s laskavým svolením The Arc of the United States, česká verze vznikla díky pomoci dobrovolníků projektu dobromysl.cz - překlad z angličtiny Jana Chaloupková, redakce Dagmar Brejlová




Související články

Petö, Bobath, Vojta - která terapie je ta správná?
Cíl těchto 3 terapeutických linií je jednotný- samostatnost a odpovědnost lidí s mozkovými hybnými poruchami za sebe sama. Cesta k němu je ovšem pojímána rozdílně. celý článek

Masáže dětí a kojenců
Dotekové relaxační techniky pomáhají zlepšit projevy lehké mozkové dysfunkce, dokonce i některé projevy Downova syndromu i autismu, mohou zlepšit stav astmatiků, alergiků, ekzematiků aj. celý článek