O klasifikaci mentální retardace

Sociální služby

Již Robert D. Laing upozorňoval, že jednu skutečnost je možno popisovat z různých hledisek. Různé popisy jedné skutečnosti mohou dát vzniknout zcela odlišným teoriím a tyto teorie mohou vést ke zcela odlišnému chování k této skutečnosti. Jinými slovy, způsob, jakým si skutečnost vysvětluji podmiňuje způsob, kterým se k ní chovám. Laing, který velmi kritizoval psychiatrický slovník, uváděl, že lidskou bytost lze vnímat jako organismus, nebo jako člověka. Z běžné zkušenosti je zřejmé, že máme tendenci chovat se jinak k organismu než k člověku. Pohlížíme-li na lidskou bytost jako na organismus, vidíme soubor fyziologických pochodů a hormonálních změn, díváme-li se na stejnou bytost jako na člověka, vidíme emoce, city, radost, smutek a namísto množiny fyziologických parametrů vidíme někoho, kdo nám je v mnohém podobný. Proto mi připadá důležité zdůraznit, že „optika“, kterou se díváme na ostatní lidi je rozhodující v tom, jak se k nim budeme chovat a jak se budou oni chovat k nám, protože na naše chování také přirozeně reagují.

Díváme-li se na mentální retardaci optikou Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10), přistupujeme k člověku s mentální retardací z hlediska jeho omezení v „adaptivním fungování“ a z hlediska „úrovně jeho intelektu“. Lidi s mentální retardací potom diferencujeme mezi sebou na základě hodnoty IQ, který jim byl změřen testem inteligence. Tito lidé jsou potom klasifikování podle úrovně retardace na lehkou, středně těžkou, těžkou a hlubokou mentální retardaci. Příslušná literatura potom detailně popisuje, jak se lidé na kterém stupni retardace chovají, jakému vývojovému věku odpovídají a někdy dokonce jakou mají životní budoucnost. Obvykle se zdůrazňuje nesamostatnost, ovlivnitelnost (sugestibilita), pomalost, pasivita a další podobně negativní charakteristiky.

Na tomto místě bych rád opět citoval R. D. Lainga, který opakovaně zdůrazňoval, že standardní psychiatrické popisy popisují chování v behaviorálním poli psychiatra. Standardní psychiatrický pacient je tedy funkcí standardního psychiatra a standardní psychiatrické léčebny. Pokud tuto logiku aplikujeme na situaci lidí s mentálním postižením, dojdeme k závěru, že chování, které literatura pro jednotlivé stupně retardace popisuje se objevuje zejména tam, kde je v kontaktu s člověkem s mentální retardací člověk, který takovému popisu věří, v prostředí, které je na základě takového popisu člověka zbudováno. Organizace většiny ústavů sociální péče není skutečně uzpůsobena tak, aby počítala se samostatností, dospělostí, aktivitou a samostatnou iniciativou lidí s mentální retardací.

Přesto již víme, že i lidé s výraznější mentální retardací dospívají, dokáží dosáhnou relativní samostatnosti, mohou být iniciativní, mít svůj názor a chovat se zkrátka jinak, než by se dalo očekávat, kdybychom brali v úvahu jen standardní popis jejich úrovně. Vstupními podmínkami k tomuto stavu skutečnosti je poskytování dostatku podpory v prostředí, které se dokáže oprostit od předsudků, negativního očekávání a dokáže člověku s mentální retardací dát prostor k prožívání zážitků a podnětů, které jsou adekvátní jeho chronologickému věku.

Jestliže nechceme lidi s mentální retardací dále znevýhodňovat budováním negativního očekávání o jejich možnostech, musíme se vyhnout tradiční klasifikaci všude tam, kde její rizika převáží nad jejími zisky (tedy téměř všude mimo zdravotnický kontext). Jestliže mermomocí chceme v sociálních službách lidi s mentální retardací třídit a klasifikovat, pokusme se je raději mezi sebou rozlišovat podle míry podpory, kterou potřebují k tomu, aby mohli žít v běžném prostředí. Pro řešení otázek, které integrace přináší, je to praktičtější a lidem s mentálním postižením to škodí méně.

 

Autor: Martin Lečbych, MartinLecbych@seznam.cz, http://martinlecbych.sweb.cz

 

Přidat názor či příspěvek k tomuto tématu můžete zde.




Související články

O životě ve zlaté kleci
Zlatá klec patří určitým způsobem do života každého z nás. Velmi zajímavá je tato metafora v oblasti integrace lidí s postižením. celý článek

O plánování podpory
Pojem „podpora“ bychom měli důrazně odlišit od pojmu „péče“. Péče je zaměřená na uspokojování základních fyziologických potřeb člověka a její příjemce je pasivní. celý článek

O paradoxech moci
V běžné hovorové řeči často mluvíme o moci. Hovoříme o lidech, kteří ovládají a o lidech, kteří jsou sami ovládáni. Mnohdy nám také vyletí z úst, že něco „není v naší moci“. Není však představa jednostranné moci také částečně naší iluzí? celý článek

Podpora a systemický přístup
Naše zkušenosti ukazují, že lidé s mentálním postižením nedělají mnoho běžných věcí nikoliv proto, že by je nedokázali, ale kvůli tomu, že jejich okolí je přesvědčeno o tom, že danou věc nikdy nemohou dokázat... celý článek

O postojích zaměstnavatelů
Řada výzkumů prokázala, že negativní postoje zaměstnavatelů k lidem s postižením jsou v úzké souvislosti s jejich vysokou mírou nezaměstnanosti.. celý článek

O sexuálním zneužívání
Rodiče, kteří své děti s mentálním postižením před sexualitou „chrání“, tak zároveň přispívají k větší zranitelnosti svých dětí. celý článek

O riziku a riskování
Když přemýšlím nad tím, proč řada schopných lidí s mentální retardací nevyužívá svůj potenciál naplno, často docházím k závěru, že jim není umožněno riskovat. celý článek

(Za)integrace
Měřit úspěch integrace počtem „zaintegrovaných klientů“ je z hlediska statistiky bezvadné a pohodlné. Ale... celý článek

O síle slova a mentálním postižení
Často se hovoří o „mentálně postižených“ což naznačuje, že kromě této škatulky ještě existují lidé „mentálně nepostižení“, tedy takzvaně „normální“. celý článek