Sexualita lidí s MP

Sexualita

U dětí a mládeže s lehkým stupněm mentálního postižení se sexuální vývoj někdy mírně zpožďuje, jindy se – pod vlivem prostředí a specifických kulturních zvyklostí – naopak urychluje. Všeobecně však spěje ke zralosti a k naplnění práva na plnohodnotný sexuální život. Absolventi zvláštních základních škol běžně uzavírají manželství a zakládají si rodiny. Víme, že ne vždy se však umějí vyrovnat se zodpovědností, kterou rodičovství přináší. Škola totiž připravuje žáky po citové, mravní a sexuální stránce jen velmi nedostatečně, i když by to měla být dominantní součást jejich přípravy na život.

Situace osob se středním a těžkým stupněm mentálního postižení je složitá. Pouze málokteří dosáhnou takové míry samostatnosti, aby mohli žít přirozeným partnerským a sexuálním životem, bez dozoru rodičů anebo opatrovatelů. Osudem mnohých je život v ústavu, v domovech sociální péče. Většina zařízení pro dospělé je nekoedukovaného typu (muži a ženy nepobývají společně, nemohou se stýkat), takže nemůže vyhovovat přirozeným erotickým a sexuálním potřebám obyvatel. Je načase přestat zavírat oči před těmito problémy, nebo je třeba nahradit nedokonalá řešení lepšími. V mnohém se začíná dokonce i jednat. Vzrůstá aktivita odborníků z řad lékařů, psychologů, speciálních a léčebných pedagogů. Toto téma začíná být odtabuizováno, hledají se systémová řešení a optimální způsoby sexuální výchovy lidí s postižením.

Zřejmě bezpředmětné je uvažovat o sexuální výchově u jedinců v pásmu hluboké mentální retardace. U některých osob s postižením je možno pozorovat prožívání slasti, například reakci na dotyky, je však diskutabilní, zda jde o projev sexuálního pudu.

I vláda si stanovila úkol řešit problematiku sexuální výchovy a přípravy na partnerství jedinců se specifickými potřebami. Aktuálně probíhá projekt pod garancí Ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny a Nadace otevřené společnosti, jenže i on má svá úskalí. Týkají se legislativy, morálky, etiky i financí potřebných pro dořešení chráněného bydlení a dobudování sítě domovů sociálních služeb koedukovaného typu na Slovensku. Možná si někdo klade otázku, zda je vůbec potřeba měnit zavedený systém. Mají středně a těžce mentálně postižení vůbec zájem o partnerský a sexuální život?

Pochopit citové a erotické potřeby lidí s postižením znamená akceptovat jejich vývoj a sexuální projevy. Podle profesora Karola Matulaye se jejich sexuální chování projevuje u každého velmi individuálně, v závislosti na pohlaví, věku, stupně postižení a vlivů výchovného prostředí. Sexuální vývoj může být nejen opožděný, zpomalený, ale v některých případech i zastavený, nevyvinou-li se u jedince sekundární pohlavní znaky. Jiní sice jsou tělesně vyspělí, ale jejich sexualita zůstává dětská, ba dokonce jedna a táž osoba může mít ve stejném čase různý biologický věk (chronologický věk), mentální věk (rozvoj kognitivních funkcí a schopností), sociální věk (úroveň kooperace, schopnost projevovat pocity) a sexuální věk (zájem o druhé pohlaví a partnerský vztah, touha mít dítě).

Zhruba jen 10 procent osob s mentálním postižením dozraje do té míry, že touží realizovat pohlavní styk. Až 80 procent z nich nepřekročí v sexuálním vývoji hranici osm roků, mnozí ovšem zůstávají na úrovni předškoláků. Takto je potřeba chápat i jejich projevy, například hlazení, laskání, líbání... Jejich chování je spontánní, nebrzděné rozumem, což u některých lidí, kteří se nečekaně stanou objekty jejich citového či erotického zájmu, vyvolává rozpaky nebo údiv. Čím nižší je mentální věk, tím nižší je kontrola sexuální vzrušivosti. I schopnosti předvídat následky jsou omezené. Proto některé projevy postižených se navenek jeví jako společensky neúnosné. Týká se to například sklonu k agresi. Rodiče, vychovatelé a další kontaktní osoby by měli člověka s postižením natolik poznat, aby uměli odhadnout okolnosti provokující jeho agresivitu a dokázali ji předvídat. V zásadě je potřeba v rámci sexuální výchovy zdůrazňovat, že v lásce a sexu je násilí nepřípustné. Problémovým jednáním je i obnažovaní se na veřejnosti, ačkoli se zpravidla nejedná o exhibicionismus, kde motivem sexuálního vzrušení jsou emocionální reakce diváků. U osob se středním a těžkým postižením bývá obnažovaní spojené spíše s nepříjemnými tělesnými pocity, nedostatečnou sebekontrolou.

Donedávna převládal názor, že lidé s mentálním postižením jsou hypersexuální, tedy že jejich sexualita přesahuje „normální“ hranice. Jenže jejich projevy v tomto ohledu nepředstavují toliko nedostatek sebekontroly a neosvojené sociální normy. Někteří jednotlivci prostě neumějí zvládnout techniku masturbace do té míry, aby dosáhli uspokojení. Tak se nacházejí ve stavu permanentního vzrušení a často onanují několikrát denně. Někdy by takový problém vyřešila jednoduchá rada anebo názorná ukázka. Okamžitě však narážíme na etický problém: kdo by takovéto postupy či techniky měl jedince s mentálním postižením naučit? Lékaři a vychovatelé podobnou službu odmítají, obávají se, že by mohli být obviněni ze sexuálního obtěžování. Jenže u některých jedinců s těžkým postižením je zvládnutí masturbační techniky jediným východiskem z permanentní sexuální frustrace.

V určitých případech se u osob s postižením setkáváme i se sexuálně deviantním chováním, ba dokonce s trestnými činy (pedofilie, znásilnění, voyerismus, exhibicionismus). Výskyt takových deviací je ve většině případů vázaný na lehký stupeň mentálního postižení. U trestných činů znásilnění bývá v 20–25 procent případů pachatelem osoba s mentální retardací.

Obecně řečeno však platí, že jedinci s mentálním postižením bývají spíše oběťmi než pachateli. Nejčastěji jde o nátlakové, zneužívající aktivity vynucené fyzickými a psychologickými prostředky. O porušení zákona jde i v tom případě, kdy osoba otevřeně neprotestuje proti těmto aktivitám (nechápe totiž dostatečně, co se s ní děje). V sexuální výchově je proto naprosto nezbytné věnovat prostor prevenci sexuálního zneužívání a obtěžování.

Možnost najít si partnera, uzavřít s ním manželství a založit s ním rodinu patří mezi základní lidská práva. Mnohým osobám s mentálním postižením je odpírané. Donedávna byly, před přijetím do zařízení sociální péče, osoby s postižením zbavovány způsobilosti pro právní úkony. Pro toto právo neexistuje žádná spodní hranice inteligence. Dnes se postavení občanů s postižením pomalu zlepšuje, ale ve vědomí lidí stále přetrvává mýtus o osobách s mentální retardací jako o „bezpohlavních bytostech“, které nemají „normální“ požadavky a potřeby. V Německu mají alespoň možnost, aby se zasnoubily, pokud spolu delší dobu chodí a láska přetrvává, v Dánsku mohou společně bydlet a praktikovat sex. I ve Švédsku se připouští pohlavní život mezi osobami v domovech, ale s podmínkou, aby jejich vztah na ostatní obyvatele a personál nepůsobil rušivě. Ve vyspělých demokraciích mohou osoby s postižením uzavírat manželství, pokud disponují dostatečnou mentální schopností dát souhlas k vytvoření takového rodinného stavu.

Jaká je situace na Slovensku? Osoby se středním a těžkým postižením nemohou uzavírat legální manželství. Mnohým však takovéto právo nechybí, chtějí se jen těšit ze vzájemné přítomnosti. Jsou to nejpřirozenější tužby, přináležející všem živým bytostem. Jenže dosavadní praxe v zařízeních sociálních služeb nezohledňuje citové a sexuální potřeby lidí s postižením. Ve vědomí kompetentních osob přetrvává obava, že společné bydlení mužů a žen by mohlo přinést nečekané problémy (narušení denního režimu, nechtěné těhotenství). Jejich trvalá citová deprivace a sexuální frustrace se zpravidla bagatelizuje. Totéž platí o náhradních autoerotických či homosexuálních praktikách. Zkušenosti z koedukovaných zařízení však dokazují, že kontakt mužů a žen může přinášet i pozitiva, pomáhá lépe zvládat požadavek společenského života, vede k ohleduplnosti, pokroku v sebedisciplíně, péči o hygienu a podobně.

Vynořuje se závažná etická otázka rodičovství lidí s mentálním postihem, dále otázka plodnosti a rizika genetického poškození plodu. U žen se středním a těžkým postižením bývá gravidita spíše neobvyklá. Například muži s Downovým syndromem zpravidla bývají neplodní. Podle výzkumu má jen asi 40 procent dětí narozených mentálně postiženým rodičům intaktní (neporušený) intelekt. O tom, zda lidé s postižením mají, anebo nemají mít děti, se často diskutuje, a to v odborných kruzích i v laické veřejnosti. Názory jsou různé, od liberálních až po direktivní. Zastáváme názor, že rodičovská práva by měla být spjatá s povinnostmi, tedy právo plodit děti by měl mít člověk, který je schopný (a ochotný) se o ně starat. Takováto schopnost ovšem ne vždy záleží na výši intelektu. Lidé s mentálním postižením by v první řadě měli vědět, kde a na koho se mohou obrátit s žádostí o konkrétní pomoc a radu.

Touha po vlastním dítěti navíc často bývá romantická. Jsou i případy, kdy přání mít dítě je silné, i když rodiče a personál zařízení nepovažují konkrétní osobu za schopnou o dítě se postarat. Lidem s postižením je proto potřeba vysvětlit, že šťastní mohou být i bez dětí. Někdy touha po vlastním dítěti může odrážet i snahu lidí s postižením osamostatnit se od rodičů a vychovatelů, vymanit se z „jejich nadvlády“.

Zastavme se nyní u antikoncepce. Především je potřeba řešit otázku antikoncepce u osob s mentálním postižením, jejichž sexuální vývoj dozrává a které projevují zájem o pohlavní styk. Antikoncepce je individuální, osvědčují se hormonální přípravky ve formě tablet anebo injekcí, výjimkou nejsou nitroděložní teliska. U mužů je třeba zvážit zvládnutí techniky bezpečného používání prezervativu, popřípadě sterilizaci jako nejbezpečnější (a definitivní) ochranu před početím.

Cílem sexuální výchovy dětí a mládeže je nejen poučovat, ale i poskytovat pravdivé informace, formovat osobnost, pěstovat zdravé návyky, postoje, ovlivňovat citové prožívání, aby bylo v souladu s mravními ideály a hodnotami společnosti. Další rovina sexuální osvěty je individuálně preventivní, klade důraz na poučení jednotlivce a pomoc v konkrétních situacích.

Děti a dospívající s lehkým mentálním postižením jsou v rámci sexuální výchovy obzvlášť zanedbávanou skupinou. Následky jsou katastrofální: zanedbané hygienické návyky, předčasný pohlavní život, vztahy ovlivněné alkoholem, hádkami, tělesnými konflikty, neschopnost vést domácnost, hospodařit s penězi a podobně. Jedince s postižením musíme naučit, co vztah obnáší, jak se realizuje. Klademe důraz na výchovu v sociální oblasti – schopnost spolu hovořit, porozumět si, řešit konflikty. Nejlepší způsob učení je prostřednictvím hry a zážitku z hry. Tématy vhodnými pro mládež jsou: mužská a ženská odlišnost, pohlavní orgány, přátelství, zamilovanost, nástrahy lásky, zneužití, pohlavní choroby, výběr partnera, odmítnutí pohlavního styku, rozdělení úloh v rodině, atd. V zásadě je možno říci, že pro zvláštní školy platí stejné učební osnovy jako pro školy běžného typu. Nejvhodnější metody jsou dialogické, divadelně-inscenační, pracovní a modelové (skupinové řešení problému, výběr vhodného řešení z různých alternativ).

Sexuální výchova středně, těžce a vícenásobně postižených jedinců v zařízeních sociálních služeb není vázaná učebními osnovami ani závaznými pravidly, což je výhoda i nedostatek zároveň. Zvláště závisí na ochotě personálu angažovat se, na zkušenosti a vynalézavosti i na pedagogickém mistrovství. Témata znějí poznávání těla, udržování hygieny, kultivování citů a sexuálního pudu (pohlavní orgány jsou intimní a „nepatří na veřejnost‘), orientace, rozlišování mezi blízkými osobami a nepřáteli, nutnost omezování projevů náklonnosti a podobně. Se zralejšími jednotlivci anebo páry, které spolu „chodí“, řešíme problém antikoncepce, sexuálních praktik; často je potřeba stanovit i pravidla spolužití. V zásadě platí, že lidé s mentálním postižením i v dospělosti potřebují pomoc a podporu.

V rodině takováto výchova probíhá prostřednictvím zážitků, hry, nácviku v běžných životních situacích. Bohužel i rodiče dětí s postižením se někdy snaží vyhýbat se této problematice. Mnoho rodičů není schopno akceptovat sexuální projevy dítěte. Chápou probouzející se sexualitu jako komplikaci, mají zábrany a obavy hovořit o ní. Tím brání přirozenému procesu dospívání a osamostatňování se dítěte, čímž vzniká nejen trvalá frustrace, ale i příliš velká sociální nezkušenost neadekvátní danému stupni postižení.

Autorka: PaedDr. Jitka Prevendárová, CSc. Katedra léčebné pedagogiky, Pedagogická fakulta UK, Bratislava

Zdroj: Slnečnica 4/2002, česká verze vznikla díky pomoci dobrovolníků projektu dobromysl.cz - překlad Ivan Pergler, redakce Dagmar Brejlová




Související články

Sexuální výchova a osvěta osob s mentálním postižením
Zevrubný text zdůrazňující mmj. nutnost zavedení tzv. protokolu sexuality v ústavech a dalších zařízeních pro naplnění práv a povinností uživatelů i poskytovatelů. celý článek

Sexualní identita
Jako každá lidská bytost, tak i mentálně postižený člověk, chce milovat a být milován. Proto by mu naše společnost měla umožnit, prožít svůj život podle jeho představ. celý článek

Právní rámec provádění sterilizací
Integrita lidského těla, resp. její ochrana před zásahy zvnějšku bez souhlasu dotčené osoby, je odnepaměti tématem práva. celý článek

O sexuálním zneužívání
Rodiče, kteří své děti s mentálním postižením před sexualitou „chrání“, tak zároveň přispívají k větší zranitelnosti svých dětí. celý článek

Mluvme o sexualitě
Jako rodiče dítěte se specifickými potřebami se pravděpodobně v některém období jeho života budete zabývat jeho sexualitou. A jak na to? celý článek

Lidé s mentální retardací a sexuální zneužívání
Více než 90 procent lidí s vývojovými vadami zažije za svůj život nějaký druh sexuálního zneužívání. Čtyřicet devět procent zažije deset nebo více nezákonných incidentů. celý článek