Sexualita lidí s MP


U dětí a mládeže s lehkým stupněm mentálního postižení se sexuální vývoj někdy mírně zpožďuje, jindy se – pod vlivem prostředí a specifických kulturních zvyklostí – naopak urychluje. Všeobecně však spěje ke zralosti a k naplnění práva na plnohodnotný sexuální život. Absolventi zvláštních základních škol běžně uzavírají manželství a zakládají si rodiny. Víme, že ne vždy se však umějí vyrovnat se zodpovědností, kterou rodičovství přináší. Škola totiž připravuje žáky po citové, mravní a sexuální stránce jen velmi nedostatečně, i když by to měla být dominantní součást jejich přípravy na život.

Situace osob se středním a těžkým stupněm mentálního postižení je složitá. Pouze málokteří dosáhnou takové míry samostatnosti, aby mohli žít přirozeným partnerským a sexuálním životem, bez dozoru rodičů anebo opatrovatelů. Osudem mnohých je život v ústavu, v domovech sociální péče. Většina zařízení pro dospělé je nekoedukovaného typu (muži a ženy nepobývají společně, nemohou se stýkat), takže nemůže vyhovovat přirozeným erotickým a sexuálním potřebám obyvatel. Je načase přestat zavírat oči před těmito problémy, nebo je třeba nahradit nedokonalá řešení lepšími. V mnohém se začíná dokonce i jednat. Vzrůstá aktivita odborníků z řad lékařů, psychologů, speciálních a léčebných pedagogů. Toto téma začíná být odtabuizováno, hledají se systémová řešení a optimální způsoby sexuální výchovy lidí s postižením.

Zřejmě bezpředmětné je uvažovat o sexuální výchově u jedinců v pásmu hluboké mentální retardace. U některých osob s postižením je možno pozorovat prožívání slasti, například reakci na dotyky, je však diskutabilní, zda jde o projev sexuálního pudu.

I vláda si stanovila úkol řešit problematiku sexuální výchovy a přípravy na partnerství jedinců se specifickými potřebami. Aktuálně probíhá projekt pod garancí Ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny a Nadace otevřené společnosti, jenže i on má svá úskalí. Týkají se legislativy, morálky, etiky i financí potřebných pro dořešení chráněného bydlení a dobudování sítě domovů sociálních služeb koedukovaného typu na Slovensku. Možná si někdo klade otázku, zda je vůbec potřeba měnit zavedený systém. Mají středně a těžce mentálně postižení vůbec zájem o partnerský a sexuální život?

Pochopit citové a erotické potřeby lidí s postižením znamená akceptovat jejich vývoj a sexuální projevy. Podle profesora Karola Matulaye se jejich sexuální chování projevuje u každého velmi individuálně, v závislosti na pohlaví, věku, stupně postižení a vlivů výchovného prostředí. Sexuální vývoj může být nejen opožděný, zpomalený, ale v některých případech i zastavený, nevyvinou-li se u jedince sekundární pohlavní znaky. Jiní sice jsou tělesně vyspělí, ale jejich sexualita zůstává dětská, ba dokonce jedna a táž osoba může mít ve stejném čase různý biologický věk (chronologický věk), mentální věk (rozvoj kognitivních funkcí a schopností), sociální věk (úroveň kooperace, schopnost projevovat pocity) a sexuální věk (zájem o druhé pohlaví a partnerský vztah, touha mít dítě).

Zhruba jen 10 procent osob s mentálním postižením dozraje do té míry, že touží realizovat pohlavní styk. Až 80 procent z nich nepřekročí v sexuálním vývoji hranici osm roků, mnozí ovšem zůstávají na úrovni předškoláků. Takto je potřeba chápat i jejich projevy, například hlazení, laskání, líbání... Jejich chování je spontánní, nebrzděné rozumem, což u některých lidí, kteří se nečekaně stanou objekty jejich citového či erotického zájmu, vyvolává rozpaky nebo údiv. Čím nižší je mentální věk, tím nižší je kontrola sexuální vzrušivosti. I schopnosti předvídat následky jsou omezené. Proto některé projevy postižených se navenek jeví jako společensky neúnosné. Týká se to například sklonu k agresi. Rodiče, vychovatelé a další kontaktní osoby by měli člověka s postižením natolik poznat, aby uměli odhadnout okolnosti provokující jeho agresivitu a dokázali ji předvídat. V zásadě je potřeba v rámci sexuální výchovy zdůrazňovat, že v lásce a sexu je násilí nepřípustné. Problémovým jednáním je i obnažovaní se na veřejnosti, ačkoli se zpravidla nejedná o exhibicionismus, kde motivem sexuálního vzrušení jsou emocionální reakce diváků. U osob se středním a těžkým postižením bývá obnažovaní spojené spíše s nepříjemnými tělesnými pocity, nedostatečnou sebekontrolou.

Donedávna převládal názor, že lidé s mentálním postižením jsou hypersexuální, tedy že jejich sexualita přesahuje „normální“ hranice. Jenže jejich projevy v tomto ohledu nepředstavují toliko nedostatek sebekontroly a neosvojené sociální normy. Někteří jednotlivci prostě neumějí zvládnout techniku masturbace do té míry, aby dosáhli uspokojení. Tak se nacházejí ve stavu permanentního vzrušení a často onanují několikrát denně. Někdy by takový problém vyřešila jednoduchá rada anebo názorná ukázka. Okamžitě však narážíme na etický problém: kdo by takovéto postupy či techniky měl jedince s mentálním postižením naučit? Lékaři a vychovatelé podobnou službu odmítají, obávají se, že by mohli být obviněni ze sexuálního obtěžování. Jenže u některých jedinců s těžkým postižením je zvládnutí masturbační techniky jediným východiskem z permanentní sexuální frustrace.

V určitých případech se u osob s postižením setkáváme i se sexuálně deviantním chováním, ba dokonce s trestnými činy (pedofilie, znásilnění, voyerismus, exhibicionismus). Výskyt takových deviací je ve většině případů vázaný na lehký stupeň mentálního postižení. U trestných činů znásilnění bývá v 20–25 procent případů pachatelem osoba s mentální retardací.

Obecně řečeno však platí, že jedinci s mentálním postižením bývají spíše oběťmi než pachateli. Nejčastěji jde o nátlakové, zneužívající aktivity vynucené fyzickými a psychologickými prostředky. O porušení zákona jde i v tom případě, kdy osoba otevřeně neprotestuje proti těmto aktivitám (nechápe totiž dostatečně, co se s ní děje). V sexuální výchově je proto naprosto nezbytné věnovat prostor prevenci sexuálního zneužívání a obtěžování.

Možnost najít si partnera, uzavřít s ním manželství a založit s ním rodinu patří mezi základní lidská práva. Mnohým osobám s mentálním postižením je odpírané. Donedávna byly, před přijetím do zařízení sociální péče, osoby s postižením zbavovány způsobilosti pro právní úkony. Pro toto právo neexistuje žádná spodní hranice inteligence. Dnes se postavení občanů s postižením pomalu zlepšuje, ale ve vědomí lidí stále přetrvává mýtus o osobách s mentální retardací jako o „bezpohlavních bytostech“, které nemají „normální“ požadavky a potřeby. V Německu mají alespoň možnost, aby se zasnoubily, pokud spolu delší dobu chodí a láska přetrvává, v Dánsku mohou společně bydlet a praktikovat sex. I ve Švédsku se připouští pohlavní život mezi osobami v domovech, ale s podmínkou, aby jejich vztah na ostatní obyvatele a personál nepůsobil rušivě. Ve vyspělých demokraciích mohou osoby s postižením uzavírat manželství, pokud disponují dostatečnou mentální schopností dát souhlas k vytvoření takového rodinného stavu.

Jaká je situace na Slovensku? Osoby se středním a těžkým postižením nemohou uzavírat legální manželství. Mnohým však takovéto právo nechybí, chtějí se jen těšit ze vzájemné přítomnosti. Jsou to nejpřirozenější tužby, přináležející všem živým bytostem. Jenže dosavadní praxe v zařízeních sociálních služeb nezohledňuje citové a sexuální potřeby lidí s postižením. Ve vědomí kompetentních osob přetrvává obava, že společné bydlení mužů a žen by mohlo přinést nečekané problémy (narušení denního režimu, nechtěné těhotenství). Jejich trvalá citová deprivace a sexuální frustrace se zpravidla bagatelizuje. Totéž platí o náhradních autoerotických či homosexuálních praktikách. Zkušenosti z koedukovaných zařízení však dokazují, že kontakt mužů a žen může přinášet i pozitiva, pomáhá lépe zvládat požadavek společenského života, vede k ohleduplnosti, pokroku v sebedisciplíně, péči o hygienu a podobně.

Vynořuje se závažná etická otázka rodičovství lidí s mentálním postihem, dále otázka plodnosti a rizika genetického poškození plodu. U žen se středním a těžkým postižením bývá gravidita spíše neobvyklá. Například muži s Downovým syndromem zpravidla bývají neplodní. Podle výzkumu má jen asi 40 procent dětí narozených mentálně postiženým rodičům intaktní (neporušený) intelekt. O tom, zda lidé s postižením mají, anebo nemají mít děti, se často diskutuje, a to v odborných kruzích i v laické veřejnosti. Názory jsou různé, od liberálních až po direktivní. Zastáváme názor, že rodičovská práva by měla být spjatá s povinnostmi, tedy právo plodit děti by měl mít člověk, který je schopný (a ochotný) se o ně starat. Takováto schopnost ovšem ne vždy záleží na výši intelektu. Lidé s mentálním postižením by v první řadě měli vědět, kde a na koho se mohou obrátit s žádostí o konkrétní pomoc a radu.

Touha po vlastním dítěti navíc často bývá romantická. Jsou i případy, kdy přání mít dítě je silné, i když rodiče a personál zařízení nepovažují konkrétní osobu za schopnou o dítě se postarat. Lidem s postižením je proto potřeba vysvětlit, že šťastní mohou být i bez dětí. Někdy touha po vlastním dítěti může odrážet i snahu lidí s postižením osamostatnit se od rodičů a vychovatelů, vymanit se z „jejich nadvlády“.

Zastavme se nyní u antikoncepce. Především je potřeba řešit otázku antikoncepce u osob s mentálním postižením, jejichž sexuální vývoj dozrává a které projevují zájem o pohlavní styk. Antikoncepce je individuální, osvědčují se hormonální přípravky ve formě tablet anebo injekcí, výjimkou nejsou nitroděložní teliska. U mužů je třeba zvážit zvládnutí techniky bezpečného používání prezervativu, popřípadě sterilizaci jako nejbezpečnější (a definitivní) ochranu před početím.

Cílem sexuální výchovy dětí a mládeže je nejen poučovat, ale i poskytovat pravdivé informace, formovat osobnost, pěstovat zdravé návyky, postoje, ovlivňovat citové prožívání, aby bylo v souladu s mravními ideály a hodnotami společnosti. Další rovina sexuální osvěty je individuálně preventivní, klade důraz na poučení jednotlivce a pomoc v konkrétních situacích.

Děti a dospívající s lehkým mentálním postižením jsou v rámci sexuální výchovy obzvlášť zanedbávanou skupinou. Následky jsou katastrofální: zanedbané hygienické návyky, předčasný pohlavní život, vztahy ovlivněné alkoholem, hádkami, tělesnými konflikty, neschopnost vést domácnost, hospodařit s penězi a podobně. Jedince s postižením musíme naučit, co vztah obnáší, jak se realizuje. Klademe důraz na výchovu v sociální oblasti – schopnost spolu hovořit, porozumět si, řešit konflikty. Nejlepší způsob učení je prostřednictvím hry a zážitku z hry. Tématy vhodnými pro mládež jsou: mužská a ženská odlišnost, pohlavní orgány, přátelství, zamilovanost, nástrahy lásky, zneužití, pohlavní choroby, výběr partnera, odmítnutí pohlavního styku, rozdělení úloh v rodině, atd. V zásadě je možno říci, že pro zvláštní školy platí stejné učební osnovy jako pro školy běžného typu. Nejvhodnější metody jsou dialogické, divadelně-inscenační, pracovní a modelové (skupinové řešení problému, výběr vhodného řešení z různých alternativ).

Sexuální výchova středně, těžce a vícenásobně postižených jedinců v zařízeních sociálních služeb není vázaná učebními osnovami ani závaznými pravidly, což je výhoda i nedostatek zároveň. Zvláště závisí na ochotě personálu angažovat se, na zkušenosti a vynalézavosti i na pedagogickém mistrovství. Témata znějí poznávání těla, udržování hygieny, kultivování citů a sexuálního pudu (pohlavní orgány jsou intimní a „nepatří na veřejnost‘), orientace, rozlišování mezi blízkými osobami a nepřáteli, nutnost omezování projevů náklonnosti a podobně. Se zralejšími jednotlivci anebo páry, které spolu „chodí“, řešíme problém antikoncepce, sexuálních praktik; často je potřeba stanovit i pravidla spolužití. V zásadě platí, že lidé s mentálním postižením i v dospělosti potřebují pomoc a podporu.

V rodině takováto výchova probíhá prostřednictvím zážitků, hry, nácviku v běžných životních situacích. Bohužel i rodiče dětí s postižením se někdy snaží vyhýbat se této problematice. Mnoho rodičů není schopno akceptovat sexuální projevy dítěte. Chápou probouzející se sexualitu jako komplikaci, mají zábrany a obavy hovořit o ní. Tím brání přirozenému procesu dospívání a osamostatňování se dítěte, čímž vzniká nejen trvalá frustrace, ale i příliš velká sociální nezkušenost neadekvátní danému stupni postižení.

Autorka: PaedDr. Jitka Prevendárová, CSc. Katedra léčebné pedagogiky, Pedagogická fakulta UK, Bratislava

Zdroj: Slnečnica 4/2002, česká verze vznikla díky pomoci dobrovolníků projektu dobromysl.cz - překlad Ivan Pergler, redakce Dagmar Brejlová

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz