Podpora a systemický přístup

Sociální služby

 

Systemický přístup chápe rodinu jako uzavřený systém, který je autonomní a seberegulující. Tento přístup se hlásí k filozofii radikálního konstruktivismu a k předpokladu, že vnější svět našim poznáváním neodhalujeme, ale vytváříme si jej jako sociální konstrukci.

Sociální konstruování upozorňuje, že sociální světy, ve kterých žijeme a které považujeme za dané, vznikly v lidských interakcích, lidských zvyklostech a formulovali se do podoby závazných a obecně sdílených názorů a přesvědčení (Gjuričová a Kubička, 2003).

Ludewig (1994) chápe adjektivum „systemický“ jako obecný myšlenkový přístup – jako konstruktivistické porozumění teorii systémů. Pojmem „systém“ potom rozumí konstrukt lidského poznání a kognice.

V systemickém myšlení nehledáme jednu základní příčinu či souvislost určitého chování (lineární kauzalita), ale zajímáme se o to, jak se problémy rodí a udržují vzájemným působením mezi sebou (cirkulární kauzalita).

Myšlení v rámci cirkulární kauzality je myšlení s vědomím, že ke každé části systému přináleží komplementární část ostatních prvků systému.

Jedním z tradičních vztahů k lidem s mentálním postižením je poskytování péče – přijímání péče. Jedná se o vztahovou dimenzi, kdy jeden je nemyslitelný bez druhého. Vzájemný vztah je komplementární – vzájemně se doplňuje.

Podle Gjuričové a Kubičky (2003) dochází v komplementárních vztazích k tzv. komplementární eskalaci. Komplementární eskalace představuje jev, kdy komplementární chování jednoho člena z páru zvýrazňuje komplementární chování člena druhého.

Pro demonstraci tohoto jevu nemusíme chodit v případě lidí s mentální retardací pro příklady daleko. Stupňující se míra péče o člověka s mentální retardací posiluje jeho příjímání péče a prohlubuje jeho závislost na pečujícím člověku. Naše zkušenosti z oblasti integrace také ukazují, že lidé s mentálním postižením nedělají mnoho běžných věcí nikoliv proto, že by je nedokázali, ale kvůli tomu, že jejich okolí nebo blízké osoby byly přesvědčeny o tom, že danou věc nikdy nemohou dokázat. Jejich péče potom vedla k tomu, že si lidé s mentální retardací danou činnost nikdy nevyzkoušeli a když jim byla později dána příležitost činnost si vyzkoušet, pochopitelně v ní selhávali. Jejich selhání potom v očích jejich pečovatelů představovalo potvrzení jejich vstupních předpokladů a bylo zdrojem „my jsme vám to přece říkali“ argumentů.

Kdybychom se zaměřili výhradně na lineární souvislosti, patrně bychom dospěli k úvaze, že selhávání člověka s mentální retardací je působeno nedostatkem jeho dispozic a rozumových schopností. Pokud se ale zaměříme na cirkulární souvislosti, můžeme posoudit selhávání jako dlouhodobou vztahovou záležitost mezi člověkem s mentální retardací a dalšími osobami (nikoliv v tom smyslu, že selhávání je působeno pečujícím chováním blízkých osob, ale v tom smyslu, že selhávání může být tímto chováním udržováno). Takovéto vidění dává oproti prvnímu pohledu naději, že dojde-li k vhodné změně v chování blízkých osob, dojde také ke změně chování člověka s mentální retardací.

Význam chování blízkých osob k člověku s mentální retardací se ukázal jako klíčový faktor i v mém dřívějším výzkumu (Lečbych, 2005). Ukázalo se v něm, že lidé s mentální retardací , kteří přicházeli do služby podporované zaměstnávání z chráněného prostředí nebo z rodiny, ve které převládal pečovatelský styl výchovy (respektive styl výchovy, který je zbavoval plnění běžných domácích prací a povinností), měli více problémů přizpůsobit se podmínkám na otevřeném trhu práce, než lidé, kteří do tohoto programu přicházeli z rodin, která na ně kladly běžné požadavky a zodpovědnosti a jejichž integrace probíhala od útlého věku.

Vyšší míra podpory byla nutná u těch lidí s mentálním postižením, kteří vyrůstali v prostředí, které jim poskytovalo organizovanou zábavu a řadu zájmových aktivit a v prostředí, které jim vytvářelo pohodlí a zbavovalo je plnění běžných povinností a zodpovědnosti. U lidí, kteří vyrůstali v tomto prostředí se častěji vyskytovaly problémy s přijetím nového životního rytmu, obtížemi v rozlišení mezi prací a zábavou, hodnocením práce jako nadměrné zátěže a prožíváním ztrát spojených s nástupem do zaměstnání. Podpora na pracovišti byla navýšena také o podporu spojenou s překonáváním těchto těžkostí.

Velmi zajímavým zjištěním bylo, že míra podpory není v přímé úměře se stupněm postižení intelektu, ale podstatný vliv v jejím množství sehrává právě prostředí, ve kterém se člověk s mentálním postižením pohybuje.

 

Použitá literatura:

Gjuričová, Š., Kubička, J. (2003). Rodinná terapie. Praha: Portál.

Lečbych, M. (2005). Psychologické aspekty podporovaného zaměstnávání u lidí s mentálním postižením. Nepublikovaná diplomová práce. Obhájena na katedře psychologie FF UP Olomouc.

Ludewig, K. (1994). Systemická terapie. Základy klinické teorie a praxe. Praha:Palata.

 

Autor: Martin Lečbych, MartinLecbych@seznam.cz, http://martinlecbych.sweb.cz


Související články

Kontrolky štěstí
Neustálé zabývání se nepříjemnými událostmi člověka vyčerpává a ubíjí. A když navíc pozitivní emoce a příjemné pocity v každodenním chvatu přeznačkujeme na „normální“... celý článek

O klasifikaci mentální retardace
Pokusme se lidi s mentální retardací třídit a klasifikovat raději podle míry podpory, kterou potřebují k tomu, aby mohli žít v běžném prostředí. celý článek

O sexuálním zneužívání
Rodiče, kteří své děti s mentálním postižením před sexualitou „chrání“, tak zároveň přispívají k větší zranitelnosti svých dětí. celý článek

O riziku a riskování
Když přemýšlím nad tím, proč řada schopných lidí s mentální retardací nevyužívá svůj potenciál naplno, často docházím k závěru, že jim není umožněno riskovat. celý článek

(Za)integrace
Měřit úspěch integrace počtem „zaintegrovaných klientů“ je z hlediska statistiky bezvadné a pohodlné. Ale... celý článek

O síle slova a mentálním postižení
Často se hovoří o „mentálně postižených“ což naznačuje, že kromě této škatulky ještě existují lidé „mentálně nepostižení“, tedy takzvaně „normální“. celý článek