Pocit viny…


Mnoho rodičů, zvláště matek, bere skutečnost, že jejich dítě se narodilo s postižením jako své obrovské selhání. Cítí, že zradili své partnery, sebe samotné, svou rodinu a víc než kohokoliv jiného své dítě. Pocity viny, které si s sebou neseme možná nikdy nezmizí i když to nebyla naše vina a i kdyby byla, jak zdravé je nosit si tenhle náklad na bedrech? Co to udělá s naší psychikou? Naší náladou? Naším denním životem?

Čerstvé maminky jsou více než kdo jiný v nebezpečí, neboť ve své hlavě hrají známou hru „co kyby“, která může být silně destruktivní. Stále si opakují: „Kdybych jen byla bývala udělala to či ono“ nebo „Kdybych byla bývala neudělala to či ono bylo by to dopadlo jinak“.

Vina je bezpochyby součástí stádia zármutku. Dá se skoro říci, že musíme projít tímto obdobím, abychom to ze sebe dostali. Vždycky budeme přemýšlet, zda to způsobilo něco, co jsme udělali a hru na „co kdyby“ budeme hrát celý život. Nicméně důležité je, aby se tahle hra časem omezila. To je důležité nejen pro náš vnitřní klid, který tolik jako rodiče při výchově dětí potřebujeme, ale také pro dobrý pocit lidí kolem nás. Sebeobviňovací hra a plačtivé výlevy na adresu našeho partnera nic nezachrání, protože nezmění skutečnost ani diagnózu. Jen nás zavedou na cestu emocionální destrukce, které lze zabránit smířením a přizpůsobením se.

Sourozenci mohou cítit vinu rovněž. Vinu, že jsou „ti normální“ a u starších sourozenců též strach, že nemoc či handicap jejich sourozence zapříčinilo něco, co řekli nebo si přáli. Vzpomínám si na jednu epizodu z „Little house on the prairie“ (Domeček v prérii – americký seriál ze 70.let, pozn. red.), kde postava Laura cítila obrovskou vinu nad smrtí svého malého bratra domnívaje se, že zemřel její chybou kvůli něčemu co řekla či udělala. Tato myšlenka pro ni byla natolik zničující, že utekla a snažila se vyšplhat na nejvyšší místo, ze kterého by mohla požádat Boha o odpuštění. Sourozenci potřebují být ujišťováni, že pocit viny spojený s obavami a potřebou pozornosti je naprosto normální reakce a rodiče jsou samozřejmě povzbuzováni k tomu, aby s nimi strávili tolik plnohodnotného času, kolik je jen možné.

Nikdy nepřestaneme cítit lítost a smutek, ale potřebujeme se skutečně naučit žít bez toho abychom přivodili strašné utrpení sobě či naší rodině. Pokud cítíte, že to nedokážete, požádejte o pomoc.

Jednou jsem se setkala u pečovatele mého syna s dítětem, které mělo ošklivou nehodu při koupání - ve dvou letech tento dříve zcela zdravý chlapec ochrnul. Nemohl už nikdy chodit, mluvit, sám jíst a jen stěží rozuměl. Bolest a vina, kterou nad nehodou jeho matka cítila byla tak hluboká a zničující, že musela být hospitalizována v ústavu pro duševní zdraví. Zajisté jde o patrně extrémní případ, nicméně dobře ilustruje, jak špatně to může dopadnout a jak hloubka našich pocitů může převzít vládu nad našimi životy a dušemi.

Vina nás může skutečně strávit dávaje nám pocit nedostatečnosti a méněcennosti a je důležité najít cestu, jak mít tyto pocity viny pod kontrolou, abychom mohli s našimi dětmi žít bohatší každodenní život.

Autor: Silvia Lawniczak

Zdroj: Special Mommy Chronicles, http://www.sleepingangel.com /smc.htm, publikováno s laskavým svolením autorky, česká verze připravena díky pomoci dobrovolníků dobromysl.cz - překlad Lucie Snytová, redakce Dita Křišťanová

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz