O paradoxech moci

Sociální služby

 

  V běžné hovorové řeči často mluvíme o moci. Hovoříme o lidech, kteří ovládají a o lidech, kteří jsou sami ovládáni. Mnohdy nám také vyletí z úst, že něco „není v naší moci“. Není však představa jednostranné moci také částečně naší iluzí?

Jednostranné ovládání předpokládá, že část může jednostranně ovládat celek, jehož je součástí. Rozdělení prostoru, ve kterém se pohybujeme, na dvě části – ovládající a ovládanou – však přeruší důležité okruhy zpětných vazeb, které ovládání umožňují. Jinými slovy - nemůžeme něco ovládat bez toho, aniž bychom byli sami ovládáni. Moc je závislá na mechanismech, které ji udržují.

Toto odvážné tvrzení nevylučuje skutečnost, že podíl na moci různých lidí může být různý, ale upozorňuje, že ovládající člověk není všemocný a jeho moc je závislá na lidech, které ovládá.

Tyto úvahy bychom mohli snadno aplikovat na situaci lidí s mentální retardací, kteří představují v naší společnosti minoritu. Minorita je právě skupina osob, která je vůči jiné skupině (tzv. majoritě) ve znevýhodněném až podřadném postavení z hlediska možnosti uplatňovat svá práva. Minorita není v tomto chápání vymezena počtem osob, ale v množství podílu na moci.

Vzhledem ke svému znevýhodnění v oblasti komunikace a rozumového chápání jsou lidé s mentální retardací často zbavováni způsobilosti k právním úkonům a rozhodování o jejich životě se přesunuje na jejich zákonné zástupce a opatrovníky. Na první pohled se zdá, že tito lidé drží ve svých rukou velkou moc rozhodování o životě druhého člověka. Vzhledem k tomu, že zákonní zástupci či opatrovníci jsou velmi často osoby z rodiny člověka s mentální retardací, první omezení jejich moci leží právě v hranicích, zvyklostech a tradici jejich rodiny. Moc je v prvé řadě omezena tím, co se v rodině považuje za správné a co za nesprávné. Pokud dochází k selhání v tomto omezení moci, můžeme se potýkat s jakýmikoliv formami zneužívání člověka s mentální retardací.

Druhé významné omezení moci spočívá ve skutečnosti, že způsobilosti k právním úkonům jsou více zbavování lidé s těžším postižením. Tito lidé komunikují zpravidla globálně a jejich nesouhlas je vyjádřen chováním, které je okolím hodnoceno jako nepřizpůsobivé, agresivní, problematické nebo naopak pasivní nebo depresivní.

Pokud bychom takovéto chování hodnotili jako projev jejich mentální retardace, tedy pokud bychom jej spojovali výhradně s projevy jejich postižení intelektu, dopustili bychom se podle mého názoru hrubé zjednodušující chyby. Takovéto přesvědčení by nás vedlo (a snad i opravňovalo) k využití represivních opatření – obvykle izolace, využití zklidňujících medikamentů nebo snaze o terapeutické působení. Takováto opatření by představovala zvýšení uplatňování moci jednou stranou a její posilování (upevňování). Na takovéto upevňování moci by člověk s mentální retardací reagoval opět zvýšeně negativně a vynucoval by na ovládající straně více a více restriktivních opatření a využívání moci. Jeho chování by tedy podněcovalo ovládající stranu k dalším opatřením, které by ovládající strana sama mohla vnímat velmi negativně.

Uvědomění, že za chováním, které je hodnoceno jako problematické, může ležet nespokojenost s ovládáním a podrobováním se moci může být pro ovlivnění tohoto chování velmi užitečné. Paradoxní vzdání se moci nebo omezení jejího uplatňování může dát prostor k tomu, že se může na straně člověka s mentální retardací objevit nový druh chování, který nemusí být vždy pro blízké osoby srozumitelný nebo lehce přijatelný, ale pro člověka s mentální retardací může mít smysl a být sebeurčující.

 

Autor: Martin Lečbych, MartinLecbych@seznam.cz, http://martinlecbych.sweb.cz




Související články

O představách o budoucím zaměstnání
I v renomované literatuře se můžeme setkat s názorem, že lidé s mentálním postižením mají nerealistické představy o svém budoucím pracovním uplatněním... celý článek

O klasifikaci mentální retardace
Pokusme se lidi s mentální retardací třídit a klasifikovat raději podle míry podpory, kterou potřebují k tomu, aby mohli žít v běžném prostředí. celý článek

O sexuálním zneužívání
Rodiče, kteří své děti s mentálním postižením před sexualitou „chrání“, tak zároveň přispívají k větší zranitelnosti svých dětí. celý článek

O riziku a riskování
Když přemýšlím nad tím, proč řada schopných lidí s mentální retardací nevyužívá svůj potenciál naplno, často docházím k závěru, že jim není umožněno riskovat. celý článek

(Za)integrace
Měřit úspěch integrace počtem „zaintegrovaných klientů“ je z hlediska statistiky bezvadné a pohodlné. Ale... celý článek

O síle slova a mentálním postižení
Často se hovoří o „mentálně postižených“ což naznačuje, že kromě této škatulky ještě existují lidé „mentálně nepostižení“, tedy takzvaně „normální“. celý článek