I mé dítě může konečně na tábor


 

 Naše 9-letá adoptivní dcera Martinka si kromě svého mentálního postižení nese do života ještě celou kupu problémů – zdravotních i psychických - a ty ji automaticky odepírají možnost, podílet se na běžném životě vrstevníků – a samozřejmě i účastnit se jakéhokoliv letního tábora.

Ale protože já sama jsem jezdila na tábory každý rok a moc jsem si přála, aby naše dcera taky poznala ty skvělé zážitky, které mě doprovázejí dodnes – hledala jsem lidi, kterým budu moci naše dítě svěřit bez obav z následků. Podařilo se nám najít Občanské sdružení Kvítek z Plzně (http://www.volny.cz/kvitek.plzen/), ve kterém je parta lidiček, kteří jsou pro naše dítě ochotni udělat opravdu první poslední, jen aby se jejich letního tábora mohla zúčastnit.

Přípravy začínají pro nás rodiče – i pro vedoucí – už dlouho před prázdninami. Probíhá čilá korespondence, ve které seznamuji vedoucí (a zároveň své dlouholeté kamarády) s Martinčinými „specifiky“ – zdravotní omezení, fobie, medikace atd. Je vybrána osůbka vhodná jako osobní asistentka a zároveň oddíl s tím nejlepším vedoucím na světě:o)

Martinka – protože kromě jiného velice nerada opouští svůj domov a rodiče – moc nadšená z cesty na tábor není…Ale nakonec jsem asi nervóznější já jako máma než moje dítě:o)

U autobusu předávám Evičce = osobní asistentka - dítě, kufry, dvoustránkový „návod k použití“:o) – s dovětkem, že jsme na příjmu 24h denně kdyby cokoliv…Martinka nadšeně odchází – a zvesela mi mává – na rozdíl ode mě, která tam stojí, roní krokodýlí slzy a marně přemýšlí, jestli dělám dobře, že své dítě vydávám „napospas“ tomu velkému světu!

Místo plánovaného „užívání si“ bez dítěte (mám Martinku na starosti opravdu téměř 365 dnů v roce –a tohle byly po několika letech první opravdu volné dny) bloumám po domě, uklízím a myšlenkami jsem stejně pořád u Martinky – prostě „bláznivá matka“, jak konstatoval můj manžel:o)

Denně jsem ve spojení s táborem pomocí sms – denně posílám 2-3 pohledy. Včas jsem zaměstnala polovinu republiky – známé, kamarády, rodinu, aby Martince poslali alespoň 1 pohled – takže jich nakonec dostala za 5 dnů tábora přes 30:o)

Po 6 – pro mě velice náročných - dnech – si vyzvedáváme s manželem naši dceru přímo na táboře – poznáváme nejen báječného Honzu = vedoucí oddílu – ale i ostatní lidičky – hlavní vedoucí Aničku, zdravotnici s malým synem, díky němuž naše Martinka změnila „trošku“ názor na ty hrozný, řvoucí a slintající mimina:o) – prostě jsme se ujistili, že naše Martinka byla opravdu v těch nejlepších rukou.

O čemž jsme se přesvědčili i následně – veškeré mé pokyny z „návodu k použití“ byly dodržovány do puntíku (kolikrát se to nepodaří ani mně:o)

- Martinka byla v úžasné psychické pohodě, což ji vydrželo ještě spoustu dnů po táboře

- Martinka se přesvědčila, že i ona může mít kamarády, kteří ji berou se vším všudy takovou jaká je:o)

Vím, že pro spousty z Vás je samozřejmostí, že své dítěte pošlete na tábor, školu v přírodě, soustředění – ale pro rodiče dětí s postižením je to obrovská výhra, když se najde někdo, komu mohou své dítě svěřit bez obav. Tak jen jsem se chtěla podělit o svoji radost a zároveň poděkovat lidičkám z Kvítku za to, co pro naši Martinku dělají.

 

Autorka: B. Jungerová

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz