Taneční terapie

Terapie

Taneční terapie je formou psychoterapie, ve které je přednostním prostředkem změny pohyb. Zatímco komplexní vztahy těla a mysli se už dlouho uznávají a zkoumají, v moderní západní kultuře se jen málo výzkumu týká využití těla jako léčivého prostředku pro psychické poruchy. Východní kultury tyto vztahy studují daleko rozsáhleji. Mnohé z pohybových forem, jako např. Tai-Chi, vznikly za účelem meditace a podpory osobnostního růstu. Tzv. spojení "body-mind" (tělo - mysl), vidí jako systém, který musí fungovat snadno a v harmonii. Porušení plynulosti a jednoty může poukazovat na psychický a fyzický stres, nebo konflikt. Taneční terapie na těchto předpokladech, na psychologických a fyziologických konceptech, staví, a velmi podporuje myšlenku vztahu mysli a těla.

Historický vývoj

Tanec byl dlouho pro svou schopnost vyjádřit život samotný základem existence člověka. Žít znamená pohybovat se, harmonicky fungovat s rytmy svého těla a okolního světa. Ve všech kulturách se první pokusy člověka o komunikaci, historicky i vývojově, objevují v preverbální fázi. Gesta a výrazy těla jednoznačně byla prostředkem k jakémukoliv pokusu sdílet zkušenost. Tak, jak se vyvíjel jazyk a struktura kmenů, tvar životu dávalo náboženství, tanec byl neoddělitelně součástí bohoslužby a modlitby, a pokoušel se o strukturování a vysvětlení života. Tanec tvořil silné a sjednocující vyjádření důležitých milníků lidského života: narození, puberty, sňatku a smrti. Byl jedním ze způsobů kontroly nad životem, tím, že smiřoval se silami, ovládajícími déšť, slunce, úrodnost země a plodnost člověka. Rytmy a pohyb jednotlivých členů kmene dávaly skupině sílu a jednotu během boje, útěchu ve smutku. Struktura tance umožňovala předávání znalostí kmene na mladší členy. Tanec je jazyk, který využívá jednoty těla-mysli-ducha, aby se dostal do kontaktu s nejhlubšími zkušenostmi, bolestnými i radostnými, pro ty, kteří jsou pozorovateli, i ty, kteří se ho účastní. Jeho hluboce primitivní aspekty umožňují empatické chápání.

Psychologické a fyziologické principy

Tělo samotné je zdrojem pamětí, odpovědí a učení. Učení o sobě samém je úzce spjaté s pochopením toho, jak naše tělo reaguje na mnohé konflikty a stresy každodenního života. Taneční terapie dává strukturu, v rámci které je možné vnímání těla rozvinout za pomoci pohybu, a vede k zapojení muskulárních a viscerálních reakcí, vztahujících se k emoci a emocionální paměti. Tento proces dává příležitost pro katarzi a vyjádření pocitů, které možná byly blokované nebo maskované. Pohybové změny a psychologické změny jsou navzájem propojené. Kognice a intelektuální povědomí jsou samozřejmě pro změnu nezbytné. V taneční terapii je tělo a jeho pohyb prvotním nástrojem práce směrem k tomuto uvědomění, a k jednotě self.

Taneční a pohyboví terapeuti objasňují důležitost těla, nejen v jeho vztahu k emocím a učení, ale také co do přesnosti v komunikaci. Rozplést myriádu pohybových vzorců jednotlivce je komplikovaný a terapeuticky vděčný úkol. Pohybový styl je jazyk, který hovoří o tom, jak se jedinec adaptoval na životní síly kolem sebe, a jaký je jeho způsob nakládání s těmito silami. Tím, že reorganizuje řeč pohybu, umožní taneční terapeut jedinci vstoupit do kontaktu se zdroji emocionálních omezení a prozkoumat nové a více uspokojivé způsoby chování.

Teorie, vytyčující spojení mezi emocemi, tělem a myslí, jsou pro taneční terapii nejdůležitější, ale bude nutné o tomto předmětu ještě zvlášť pojednat, a tyto teorie posoudit. Považuji nicméně za přiměřené, rozebrat ve stručnosti několik z těchto hypotéz a jejich důsledků pro taneční terapii. Celý život je vybudován na pohybu. Celá naše existence se skládá jak z volních, tak autonomních senzomotorických reakcí na vnitřní vjemy a vnější prostředí. Na základě těchto vjemů kontinuálně jednáme. Experimenty poukazují na to, že dokonce i když jsme "v klidu", lze lokalizovat svalové napětí určitých svalových skupin, energie je v nich dostatečná, a tím měřitelná, a to dokonce jen při myšlenkových procesech.

Život je zpočátku zastoupen taktilními, termálními a bolestivými vjemy, na které reagujeme motorickou aktivitou. Pohyb začíná náhodně a nekoordinovaně. Tak, jak dítě zraje, je čím dál tím více schopné ovládat svou hrubou motoriku. Dospělí si tělesné komunikace nemluvněte všímají a reagují na ni. S rozvojem řeči jako komunikačního prostředku je fyzická komunikace čím dál tím méně významná. Intelektuální procesy získávají na hodnotě při učení a komunikaci. Jazyk je překladem primárních procesů.

Pro taneční terapii jsou důležité teorie učení, které definují fyziologické změny v těle ve vztahu k emocím, vývoji kinestetického smyslu a empatické svalové odpovědi, a koncepty týkající se vývoje vnitřního obrazu těla (body-image). Teorie emocí se zabývají vztahem mezi fyziologickými a svalovými změnami, vědomím a odpovědí. Prožívání emoce, jako např. vzteku, je fyzické prožívání. Darwin ve své práci před sto lety popisuje přirozenou podstatu výrazů obličeje a těla při různých emocích. Nověji Eckman a Friesen obhajují ve svých transkulturálních studiích hypotézu universálního spojení určitých výrazů v obličeji s určitou emocí. Podobná svalová napětí a impulsy při emoci zažívají všichni, je to překlad do vyjadřujícího pohybu, který lze ovládnout, inhibovat, zcenzurovat nebo komunikovat jinak, v souvislosti s dynamikou kultury a osobnosti jedince. Různé teorie o původu emocí a myšlení (Carl Lange, William James, Nina Bull) poukazují na prožívání tělesných vjemů a pohybů, které jsou okamžitou reakcí na vnímání podnětů. Jelikož tanec je pohyb těla, lze emoce tak, jak jsou prožívané, zažívat a používat přímo v terapii. Není vůbec zapotřebí tyto emoční zkušenosti překládat do slovní symboliky.

Centrální nervový systém je organizovaný do pohybových vzorců. Kinesiologové věří, že určité vzorce jsou dané naším biologickým dědictvím, tak jako pohyb a lokomoční vzorce. Jiné se musíme naučit, a možná i ve specifických situacích upravit. Kinestetická percepce a paměť jsou základem při učení volních pohybů. Taková paměť umožňuje jedinci zahájit celý vzorec pohybu nebo modifikovat část celku. Pouze díky zkušenosti a experimentování s pohybem se tyto vzorce pevně ustanoví. Ve většině sportovních aktivit se člověk soustředí pouze na určité dovednosti a vztah těla k nim. Kromě tance a divadla se věnuje vědomě jen málo úsilí rozvíjení kinestetické paměti celého těla a jeho částí.

Vztahy ke světu kolem nás závisejí na našem vnímání obrazu těla. Je-li znalost těla neúplná nebo falešná, všechny činnosti, pro které je tato jednotlivá znalost nezbytná, budou také chybné. Koncepty směru, jako je nahoru, dozadu, do stran, se všechny vztahují k vnitřnímu pocitu sebe. Prostorové vztahy se utvářejí nejprve pomocí našeho vlastního těla jako referenčního bodu. Hodně dětí má s tímto procesem učení obtíže, a proto je u nich učení nekompletní. Nejsou si dostatečně vědomy různých částí těla, nevědí, jak s nimi pohybovat, nebo co jimi mohou činit. Tak, jak to vysvětluje Schilder: "... pohyb vede k lepší orientaci v našem vlastním těle. O svém těle nevíme mnoho, dokud s ním nepohybujeme. Pohyb je úžasný faktor, který sjednocuje jednotlivé části našeho těla. Dospíváme jím k určitému vztahu k vnějšímu světu a k objektům, a jen v kontaktu s tímto vnějším světem jsme schopni vztahovat různé dojmy týkající se našeho vlastního těla. Znalost našeho vlastního těla je do značné míry závislá na našich úkonech... Posturální model těla se musí vytvořit. Je to tvoření a budování, ne dar."

Taneční terapeut pracuje na rozšíření kinestetických zkušeností, a tak pomáhá expresivnímu pohybu. Postavení těla jako dynamický prvek, a gesta, mají vztah k emočním stavům. Tyto se stávají formou komunikace, tak jako se pohyb stává vyjádřením pocitu. Určité fyzické aktivity na sebe mohou vázat specifické pocity, jako např. kolébání dítěte nebo ohánění se holí. Schilder ve svém pojednání vztahuje koncept vnitřního obrazu těla k pohybu, kinestetice a posturálním reakcím v psychoanalytickém rámci. Říká: "Pohyb (tak) ovlivňuje vnitřní obraz těla a vede od změny v tomto obraze, ke změně psychického postoje... Napětí a uvolnění jsou základními prvky v dynamické posloupnosti. Vzájemné vztahy mezi svalovými sekvencemi a psychickým postojem jsou tak úzké, že se nejen psychické stavy pojí se stavy muskulatury, ale také každá sekvence napětí a relaxace podněcuje specifický postoj (psychický)... každá emoce sama sebe vyjadřuje v posturálním modelu těla a každý expresívní postoj je vázán k charakteristickým změnám v posturálním modelu těla... Tělo se stahuje když nenávidíme... je to spojené se začátkem akce volního svalstva... rozšiřujeme tělo, když cítíme přátelství a lásku. Otevřeme náruč... a hranice našeho vnitřního obrazu těla ztrácí svůj jasný charakter."

Taneční terapeut tohoto vzájemně propojeného vztahu mezi emocemi, tělem a svalovými vzorci využívá. Lidé vyjadřují smutek, radost, hněv a jiné silné emoce pohyby těla. Tyto patří k universálním zkušenostem, které vznikají z reakcí na vnější stimuly. Nicméně obráceným postupem, prací se svalovými vzorci, vztahujícími se k emocím, lze kognitivně vnímat samotné pocity, už jen na podkladě svalové paměti takových spojení. Tím, že člověk rozvine silné, ostré a rychlé pohyby rukou a nohou, které pak zapojí trup, a vedou ke zrychlení dechu, může začít díky pohybům samotným vnímat vztek. Proces se sám o sobě buduje, protože jak člověk začne takový pocit vnímat, ve svalech se uvolňuje více energie, což se odráží ve vědomí této expresívní kvality. Ritualizované pohyby, tak jak je jednotlivé kultury používají, jsou založené na tomto fenoménu. Dříve, ve válečných tancích kmene, pomáhaly rytmické silné pohyby ve skupině každému jedinci navodit pocit síly, moci, jednoty a nezničitelnosti. Obdobně krouživé tance vedly, díky vestibulární stimulaci, k extatickým prožitkům, člověk ztratil pocit svého těla a prožíval jen své spirituální já. Strukturováním pohybových zkušeností a pochopením propojení mezi svalovými impulsy a emocí může taneční terapeut pacientovi pomoci zahrnout a zpracovat blokované emoce nebo strukturovat ty emoce, které jsou pro něj ohromující.

I další studie jsou důležité k pochopení pohybu. Condon, psycholog, studoval synchronii pohybu pomocí analýzy filmového záznamu interakcí lidí. Definoval sebe-synchronii jako pohyb ve vztahu k vlastní artikulaci řeči a interakční synchronii, kdy se pohyb posluchače synchronizuje s řečí a pohyby mluvícího. "... u interagujících jedinců existuje během komunikace základní sdílení pohybu, připomínající tanec. Zdá se, že se jedná o obecnou charakteristiku normální komunikace. Studovali jsme více než sto filmových záznamů lidských interakcí, obraz za obrazem (byly to filmy křováků Kung, Eskymáků a Mayských indiánů), a shodně jsme u nich nalézali fenomén interakční synchronie."

Condon přenáší koncept synchronie do taneční terapie, a říká: "Společný pohyb v harmonii je komunikace. Je to vztah, ve kterém je obsažena informace Jsem s tebou. Jistě to připomíná, umocněnou interakční synchronii..., která vede k uzavřenosti. Prvek synchronie lze rozebírat z pohledu tance. Rytmický a empatický kinestetický smysl, který nám pomáhá si vybavit podobné pohybové vzorce v prostoru a čase, je pro lidi velmi smysluplný. Zdá se, že vede k ujištění o sobě samém, o sobě ve vztahu k jiné bytosti. Synchronie pohybu je v každodenních interakcích normální. Může dojít k desynchronizaci, jestliže lidé nejsou vzájemně v souladu, nebo když jedinec není v souladu sám se sebou. Synchronie s terapeutem a ostatními lidmi tedy tvoří moment uvědomění nebo uzavřenosti. To se může podílet na různých terapeutických situacích."

Zatímco taneční terapeut se primárně zabývá osobní zkušeností a prožíváním jednotlivce, je důležité, aby si neustále uvědomoval, že každý absorbuje širší okruh kulturálního poznání. Existuje například rozdíl v používání doteku a prostoru u různých lidí, v závislosti na jejich kulturním dědictví a není to dané jejich psychickými obtížemi. Scheflen a Birdwhistell mezi jiným studují pohyb v kontextu kultury. Zastávají názor, že řeč těla se vztahuje k vzorcům řeči, skupinovému procesu a sociálnímu řádu jako celku. "Kinesie" označuje chování doteku, gesta a držení těla, očního kontaktu, výrazu v obličeji a prostorového teritoria ve vztahu k sociálním procesům. Pracuje-li taneční terapeut v prostředí, kde se mísí více kultur, musí být nezbytně citlivý k odlišnostem v používání řeči těla.

Podle těchto konceptů Bartenieffová a Paulay studovali transkulturální rozdíly tanečních stylů, nazývané cereometrika. Přišli na to, že "styly pohybu byly naučené, tak jako jiné komunikační systémy v dané kultuře, a slouží k identifikaci jednotlivce jako člena své skupiny." Navíc je taneční styl krystalizací každodenního pohybového stylu dané kultury a je sociálně, ekonomicky a kulturně podmíněn.

Zdroj: časopis Baraka č. 5 a Spirála.cz, kapitolu 37 z The American Handbook of Psychiatry, 1975, přeložila MUDr. Radana Šourková




Související články

O radosti a zaujetí dětí pro muzicírování
Náš rozhovor s muzikoterapeutem V. Jelenem o tom, jak lze pomocí zvuku a hudby rozvíjet v dětech schopnosti, které jsou jinou formou nedostupné nebo by zůstaly skryté. celý článek

Tanec a přirozený svět lidí s mentálním postižením
V taneční terapii, by arteterapeutické techniky neměly být aplikovány mechanicky a nahodile, ale vybírány v souladu se skutečnými aktuálními potřebami klienta, které formují tzv. klientův přirozený svět. celý článek

Dítě jde za zvukem hlasu matky
Terapie tancem je kromě rehabilitace využívána také při zdravotních potížích. Interview s prezidentkou Americké asociace tanečních terapeutů Miriam Roskin Berger. celý článek

O canisterapii
Pes je bezprostřední, milý, otevřený a komunikativní. Rád oplatí každý projev pozornosti, umí se nespoutaně radovat a nestydí se hrát si až do vysokého věku. celý článek