O plánování podpory

Sociální služby

 

Když budeme přemýšlet o tom, jak popsat osoby s mentální retardací tak, abychom se vyhnuli využívání diagnózy a nepřesným, zavádějícím kategoriím (viz např. osoby se „specifickými“ potřebami), velmi brzy se dostaneme do stavu, kdy se v naší mysli vynoří slovo „podpora“. Lidi s mentální retardací bychom tedy mohli považovat za osoby, které potřebují větší míru podpory v tom, aby mohly žít v majoritní společnosti, v běžných podmínkách a využívat služeb veřejných institucí.

Pojem „podpora“ bychom měli důrazně odlišit od pojmu „péče“. Péče je zaměřená na uspokojování základních fyziologických potřeb člověka a její příjemce je pasivní. Péče je v naší kultuře tradičně spojována s věkem útlého dětství, pozdním stáří, s nemocí a nemohoucností. Podporu bychom mohli chápat jako proces vzájemné interakce, při kterém je podporovaný člověk veden k maximální možné samostatnosti a nezávislosti v naplňování svých vlastních potřeb, nebo s využitím pomoci druhých osob v co nejmenší možné míře. Podpora je spojována s věkem dospívání a rané dospělosti.

Oprostíme-li se od medicínského pojetí mentální retardace, tedy budeme-li chápat tento jev nikoliv jako nemoc, ale jako sociální fenomén, a připustíme-li, že i lidé s mentální retardací procházejí pubertou, dospívají a směřují k dospělosti, je namístě uvažovat o tom, jak je vhodně podporovat v jejich rozvoji, namísto o tom, jak o ně pečovat.

Podporu bych si dovolil definovat jako proces zaměřený na dosahování osobních cílů člověka, který čelí ve svém prostředí definovaným rizikům, kterým se podpora snaží vzdorovat úpravou podmínek vnějšího prostředí a posilováním kompetencí tohoto člověka. Tato definice se může zdát na první pohled složitá, ale obsahuje v sobě nutný základ pro naplánování potřebné podpory. Abychom plánování podpory lépe porozuměli budeme se držet připojených obrázků.

Na obrázku číslo 1 vidíme člověka v prostředí, ve které se pohybuje. Protože je podpora proces zaměřený na člověka. Stojí tento člověk ve středu tohoto obrázku. Na počátku jakéhokoliv plánování podpory je nutno nejprve zjistit jeho osobní cíl, tedy to, co by tento člověk chtěl ve svém prostředí dokázat. Zjistit tento cíl může být v praxi velmi obtížný úkol, protože ne každý člověk s mentální retardací jej dokáže vyjádřit slovy. Vhodné je opřít se o to, co tohoto člověka zajímá – o jeho zájmy, co ho baví, na co pozitivně reaguje, na přání, která vyjadřuje. Cenným způsobem, jak osobní cíl zjistit, může být také přizvání nějakého nezaujatého člověka zvnějšku (odborníka – psychologa, speciálního pedagoga, asistenta), který může poskytnout cenný pohled z jiné perspektivy, než ze které na problém pohlíží blízké osoby.

 

Ve druhém kroku (obrázek 2) je potom potřeba zmapovat a definovat rizika, která jsou s dosahováním osobního cíle spojena. Je-li například osobním cílem člověka s mentální retardací naučit se samostatně cestovat do kina, můžeme za rizikové považovat události jako ztráta orientace ve městě, sražení autem, odchod s cizí osobou apod. (toto samozřejmě neplatí univerzálně pro každého člověka s mentální retardací, jedná se pouze o příklad). Jestliže máme rizika zmapována, měli bychom si ujasnit, která rizika považujeme za nejzávažnější a která za přijatelná.

 

Ve třetím kroku (obrázek 3) se budeme zamýšlet nad tím, jak těmto rizikům můžeme vzdorovat úpravou podmínek vnějšího prostředí. Našim cílem bude nalézt soubor opatření, kterým bychom zajistili, aby se nejzávažnější rizika proměnila v rizika přijatelná. V našem příkladu se tedy můžeme rozhodnout, že do kina se bude chodit po trase, na které není tolik nepřehledných přechodů a která je sice delší, ale z hlediska bezpečnosti vhodnější. Rozhodneme se také vyrobit kartičku se jménem, adresou a telefonem osoby, na kterou se obrátit v případě ztráty orientace. Všimněme si, že našim cílem není rizika odstraňovat (což není ani možné, neboť je jimi prostoupen náš každodenní život), ale pouze pracovat na tom, abychom tato rizika dokázali přijmout.

V závěrečném kroku (obrázek 4) si položíme otázku, co všechno můžeme udělat proto, abychom člověka s mentální retardací naučili, jak těmto rizikům může vzdorovat samostatně na základě svých vlastních zdrojů. Půjde nám především o posilování kompetencí tohoto člověka – o nácvik sociálních dovedností, která jsou pro zvládnutí těchto rizik nutná. V našem příkladu se tedy můžeme rozhodnout, že člověk s mentální retardací, který chce chodit do kina, bude na zvolené cestě trénovat s asistentem bezpečné přecházení vozovky, orientaci ve městě a napadne nás také, že by bylo vhodné, zařadit jej například do kurzu aktivního sociálního učení nebo do skupiny sebeobhájců, aby se naučil rozpoznat nebezpečí, které může přicházet od cizích lidí. Protože už nás v tomto bodě bude do podpory jednoho člověka zapojeno více (rodiče, asistent, lektor kurzu atd.) bude vhodné, pokud se spolu čas od času sejdeme a zhodnotíme, jak se podpora daří a rozhodneme se, jestli je ještě vůbec nutná. Musíme mít především na paměti, že nejvhodnější podpora je ta, která ví, kdy je jí dost a kdy už není tolik potřebná.

 

Autor: Martin Lečbych, MartinLecbych@seznam.cz, http://martinlecbych.sweb.cz

 




Související články

O představách o budoucím zaměstnání
I v renomované literatuře se můžeme setkat s názorem, že lidé s mentálním postižením mají nerealistické představy o svém budoucím pracovním uplatněním... celý článek

O klasifikaci mentální retardace
Pokusme se lidi s mentální retardací třídit a klasifikovat raději podle míry podpory, kterou potřebují k tomu, aby mohli žít v běžném prostředí. celý článek

O sexuálním zneužívání
Rodiče, kteří své děti s mentálním postižením před sexualitou „chrání“, tak zároveň přispívají k větší zranitelnosti svých dětí. celý článek

O riziku a riskování
Když přemýšlím nad tím, proč řada schopných lidí s mentální retardací nevyužívá svůj potenciál naplno, často docházím k závěru, že jim není umožněno riskovat. celý článek