Aspergerův syndrom a představivost

Aspergerův syndrom

 Od malých dětí se samozřejmostí očekáváme hry plné představivosti a fantazie. Děti obyčejně rády předstírají, že jsou někým nebo něčím jiným, vytvářejí si vlastní fantazijní svět a s hračkami dokážou pořádat velkolepé oslavy, policejní honičky nebo loupežná přepadení. Hra dětí s Aspergerovým syndromem se v tomto ohledu dosti liší. Z klinických pozorování vyústil poznatek, že sice s fantazií také pracují, ale upřednostňují individuální hru. V jejich hře se přitom objevují nápadné prvky. Například jedno dítě s Aspergerovým syndromem si hrálo o samotě v koutku hřiště na školním dvoře. Ve své fantazii peklo chleba. Na trávníku si nasbíralo semínka, pak je rozemlelo mezi kameny; jednoduše řečeno, postupovalo přesně podle reality od zemědělce přes mlynáře až k pekaři. Jeho hra druhé děti zcela fascinovala, chtěly si hrát s ním. Dané dítě si však společnost nepřálo, své vrstevníky odhánělo. Nad svou činností potřebovalo mít naprostou kontrolu.

Někdy se děti přece jen uvolí a začlení do hry kamarády, jenže v tom okamžiku se z nich stávají neúprosní diktátoři, nařizují druhým, kam si mají stoupnout a co přesně mají dělat. Jejich osamocená fantazijní hra na první pohled vypadá velmi tvořivě, ale při bedlivějším pozorování obvykle zjistíme, že dítě přesně kopíruje určitý postup, který někde vidělo. Stává se, že si s figurkami hraje pohádku o Popelce, ale tón hlasu i způsob vyprávění přesně kopíruje učitelku, která pohádku předtím vyprávěla ve třídě. Stejným způsobem si bude pohádku přehrávat každý den. Jiné děti rády zobrazují postavy z oblíbených pohádek a filmů, fantazijní hra dětí s Aspergerovým syndromem je naopak orientovaná na předměty. Jeden chlapec trávil dlouhé hodiny tím, že se kolébal ze strany na stranu. Když se ho rodiče zeptali, co to dělá, odpověděl: „Jsem stěrač na autě.“ Ty totiž byly aktuálním objektem jeho zájmu. Jiný chlapec si hrál na čajovou konvici, je známa dívka, která několik týdnů předstírala, že je ucpaný záchod.

Starší děti s Aspergerovým syndromem si vytvářejí fantazijní svět především v situacích, kdy mají dojem, že jim druzí nerozumějí, nebo když se nedokážou zorientovat v realitě. Potíže s pochopením našeho světa možná jsou příčinou, proč mají ve velké oblibě dinosaury. Svůj snový svět popisuje i Richard (Bosch, 1970, str. 41–43):

Svůj fantazijní svět jsem si nazval Resteten. Byl to svět pohody a klidu, nedělo se v něm nic škaredého. Byla to planeta, která se někde daleko ve vesmíru otáčela kolem slunce. Když jsem byl malý a stalo se mi něco nepříjemného, rychle jsem se uchýlil do tamních majestátních hor, u jejichž úpatí protékala řeka Olympia. Chodíval jsem tam hodně často. Odmalička jsem byl jiný než ostatní děti. Dobíraly si mě, strkaly do mě, někdy mě i bily. Nemohl jsem se bránit, protože jsem v sobě měl hluboce zakořeněné pravidlo, že na druhého člověka nesmím vztáhnout ruku. A tak to, co pro jiné děti bývá radost, pro mě byl ten největší trest. Myslím tím chození do školy a čas trávený se spolužáky.

Naštěstí jsem hned první den ve třídě narazil na kluka, který se mě vždycky zastal. Měl zvláštní jméno, Inno. A on byl ještě zvláštnější. Byl to obyčejný, kamarádský kluk, který se však k mé velké lítosti zanedlouho odstěhoval zpátky do Ameriky, odkud pocházel. Můj současný zájem o vědu se nezrodil z pouhého nadšení mladého člověka z čísel a počítání, příčina byla jiná. Při hodinách zeměpisu a dějepisu jsem poznal město Frankfurt nad Mohanem. Když jsem si ho našel na mapě, vydal jsem se po Rýnu. Dospěl jsem až k pobřeží a po moři jsem se vydal do světa. Nad mapou jsem trávil čím dál více času, až jsem si všiml, že v polárních oblastech nejsou skoro žádná obydlená místa. Překvapilo mě to, tak jsem se severním a jižním pólem začal zabývat důkladněji.

Od té doby jsem se stal badatelem v zemi nekonečné zimy. Koneckonců mě to vždycky přitahovalo do míst, kde nebylo moc lidí. V devíti letech jsem byl ponořený v hlubinách oceánu, jak ho popisuje William Beebes v knize Half Mile down (923 metrů pod hladinou moře). Objevoval jsem prapodivné tvory dávné minulosti, které popisuje ve své knize Leben der Urwelt. Aus den Tagen der großen Saurier. (Život v pravěku. Jeden den v životě pravěkého ještěra) i Wilhelm Bölsche. Neopomenul jsem ani Picardův dobrodružný let do stratosféry. Pak mě napadlo, co se vlastně rozprostírá vně zeměkoule. Odpověď jsem našel na mapách hvězdné oblohy a tabulích s planetami, které jsem objevil v otcově školním atlasu a v knize Populare Himmelskunde (Populární astronomie) od Adolpha Diesterwega. Jeho kniha mě naprosto nadchla, i když moji rodiče váhali, zda mají desetiletému klukovi dovolit, aby četl takovou publikaci. Nejvíce mě zajímala fyzická struktura nebeských těles, dále hvězdné konstelace a doba, kdy jsou nejvíce viditelné. Hodně informací jsem načerpal i z knihy Sira Jamese Jeana The Mysterious Universe (Záhadný vesmír). Popis cesty vesmírem přes Slunce mi pomohl, abych pochopil složení atomů, jejichž elektronové obaly se právě na Slunci rozpadají. Kniha mě provedla i hvězdokupami Mléčné dráhy až k nejvzdálenější spirálové mlhovině. Odtud byl už jen krůček od astrofyziky k fyzice.

Jedinec s Aspergerovým syndromem si dokáže vybudovat velmi bohatý vnitřní život plný fantazie, který pro něj představuje určitý únik a radost. Stává se, že právě v takovémto světě se na svět derou klíčky budoucí pracovní kariéry, která posléze při dobré péči rozkvete, případně k zájmu, jehož prostřednictvím daný člověk nalézá hluboké uspokojení. Například Liam tráví spoustu času kreslením vlastních dobrodružných komiksů o hrdinovi Supakidovi, který bojuje proti zlu a propaguje kriket. Jedna žena každý den napíše scénář jednoho dílu pro seriál Star Trek. Sice je nikdy nepošle producentovi, ale jí bohatě stačí, že unikne ze světa každodenních starostí. Hans Asperger si jako první všiml, že jedinci s Aspergerovým syndromem mají silnou tendenci k vymýšlení příběhů. Toto pozorování potvrdily i studie (Ghaziuddin, Leininger a Tsai, 1995; Tantam, 1995).

Rodiče by měli dávat pozor na jediné negativum spojené s těmito zálibami, a sice na potenciální možnost, že dítě přestane rozlišovat realitu od fantazijního světa, protože některé děti s Aspergerovým syndromem mívají potíže s tím, aby oddělily realitu od fikce v knihách či příbězích v televizi. Probíhající události totiž považují za skutečné a zjištění, že se jedná jen o výmysl, je někdy dokáže notně vyděsit. Některé děti dokonce odmítají samy obě přiznat, že se jedná „jen o vymyšlený příběh“. Rovněž je třeba dohlédnout na to, aby dospívající netrávili přemíru času ve svém fantazijním světě. Pokud se tak přece jen stane, rodiče by měli vyhledat odbornou pomoc, aby se dospívající více zapojil do sociální komunikace, případně aby prošel diagnostickým vyšetřením, zda netrpí například depresí.

Zdroj: Ukázka z knihy Tony Attwood - Aspergerův syndrom, vyd. nakl.Portál 2005




Související články

Jak rozpoznat Aspergerův syndrom
Jak si někdo může být jistý, že je člověkem s nerozpoznaným Aspergerovým syndromem? Existuje nějaká pomoc pro dospělého jedince s touto diagnózou? celý článek

Co je Aspergerův syndrom?
Aspergerův syndrom je druhem autismu – postižení ovlivňujícího způsob, jakým se osoba dorozumívá, a jak reaguje na jiné osoby. Aspergerův syndrom a autismus mají mnoho společných rysů.. celý článek